Přátelé,

 

nabízíme Vám příběhy lidí, kteří již poznali sílu své vlastní PODSTATY. Kteří se rozpomenuli na svou vlastní, to jest BOŽSKOU, DUCHOVNÍ podstatu a jednoduše ji začali PROŽÍVAT.

Pokud se také Vy rozpomenete na svou skutečnou podstatu a začnete žít v souladu (ne v rozporu) s ní, pak NEMŮŽETE NEMÍT ÚSPĚCH. Pak nemůžete být nešťastni.

Pak "se Vám děje" to, čemu druzí říkají ZÁZRAKY.

To, co je ZA ZRAKem ostatních, je však pro Vás zcela přirozené a v souladu s NEJVYŠŠÍMI ZÁKONY LÁSKY..

Pak prožíváte jen to, co si skutečně přejete.

Pak pro Vás neexistuje žádné překvapení nebo "nechtěná" událost.

VŠE se děje v souladu s Vašimi volbami a přáními.

 

Chvíle Boží milosti (v originále Moments of grace)

Neale Donald Walsch

 

(zdroj: andele-svetla.cz)

 

KDYŽ ŽIVOT ZMĚNÍ SMĚR

 

Okamžiky milosrdenství jsou ony vzácné chvíle, kdy Bůh zasahuje do našeho života bezprostředním a viditelným způsobem. (Pozor na mylné pochopení: Bůh nikdy NEZASAHUJE do žádného života! Bůh dal všem SVOBODNOU vůli, NIKDY nezasahuje do života lidí! Bůh pouze pomáhá všem bytostem, a to do té míry a úrovně, kterou je jedinec aktuálně schopen přijmout, která je pro jeho aktuální duchovní úroveň nejvhodnější (aby to pro dotyčného člověka pomoc skutečně byla). Nemůže "zasáhnout" tak, že změní proti vůli člověka (byť pozitivně) něco v jeho životě. (TOTO ČINÍ POUZE NEGATIVNÍ ENTITY, PSEUDOTVŮRCI, tedy NEGATIVNÍ STAV - pozor!). Dále k první větě: Okamžiky milosrdenství nemusí být samozřejmě vůbec viditelné fyzickými, naprosto omezenými smysly. Těchto okamžiků je proto nekonečné množství v životě každého z nás, přátelé).

Jsou to okamžiky, v nichž se stane něco, ať už malého, nebo velkého, co změní směr našeho života. (Přesněji řečeno: nic vám nezmění směr samo o sobě, nic se "někomu nestane" jen tak, není nikdo další, kdo by přece jednal za vás, natož nějaké něco. Je to sám člověk, který mění - svými vlastními volbami! - směr svého života, který si TVOŘÍ všechny okolnosti svého života, tedy i mění směry, cesty, po kterých kráčí. Nikdo to za něj nedělá - ani zázrak, ani okamžik, ani nic jiného. Pozor na zavádějící pochopení, že něco (byť pozitivního) se může dít proti vaší vůli či snad bez vašeho přičinění!)

Jeden takový okamžik milosrdenství jste prožili, když jste otevřeli tuto knihu.

Bůh působí v našem životě mnoha způsoby, zejména když připustíme možnost zázraků. Jakmile si uvědomíme, že Bůh nás může ovlivnit způsoby, o jakých se nám zdá v našich snech, tyto sny se začnou naplňovat.

Před několika lety jsem napsal knihu Hovory s Bobem, která zaujala pozornost lidí na celém světě. Věřím, že kniha byla inspirována Bohem v okamžicích milosrdenství. Jsem přesvědčen, že nejsem jediný, kdo prožívá takové okamžiky a přijímá takovou inspiraci. Neboť jestliže nás Hovory s Bohem něco naučily, pak je nám jasné, že Bůh neustále hovoří s každým z nás. My ho však slyšíme jen tehdy, když jsme ochotni poslouchat.

Ať tedy poslouchají všichni, kdo mají uši.

Ale teď vám řeknu něco šokujícího. Bůh s námi nejen hovoří, ale také nás každý den osobně navštěvuje. (Přesněji řečeno Bůh nás nenavštěvuje, Bůh je neustále, v každém okamžiku s námi, je v nás, tudíž nás nenavštěvuje ve smyslu, že pak zase na nějakou dobu odchází, aby další den zase přišel "na návštěvu", pozn. webu).

Tato kniha pojednává o těchto návštěvách. Až ji přečtete, změníte směr svého života, protože uslyšíte příběhy skutečných lidí jako jste vy. Nejsou to příběhy o duchovních mistrech, světcích a filozofech, nýbrž o obyčejných lidech, kteří se setkali s Bohem - a nikdy na to nezapomněli. Protože jsou to příběhy skutečných lidí, kteří žijí takovým životem jako vy a já, velice přesvědčivě odpovídají na otázku, zda v našem životě působí nějaká vyšší síla.

Já tuto sílu nazývám Bohem. Vy ji nazývejte, jak chcete. Ať už ji nazýváte jakkoli - shoda okolností, synchronicita, štěstí, intuice, inspirace - po přečtení této knihy zjistíte, že je velice obtížné popírat její existenci. Tato síla existuje. Působí v životě každého z nás. Každý den. Dělá zázraky. Mění všechno.

Třiačtyřicetiletá Janice Tookeová z Herkimeru v New Yorku říká...

Jela jsem se svým jedenáctiletým synem do letního tábora na řece Hudson. Jako obvykle jsme v autě poslouchali Hovory s Bohem.

Toho teplého slunečného dne jsme viděli spoustu velkých motýlů. Protože jsem se cítila plná světla a lásky, představila jsem si Ježíše, jak stojí se vztaženýma rukama uprostřed pole a volá motýly. Ti přilétali, oranžoví a černí a krásní, až mu pokryli celé paže, ruce a hlavu. Tato krásná představa mi naplnila srdce klidem.

Protože jsem se cítila totožná s Bohem, představila jsem si sama sebe, jak volám motýly stejným způsobem. Byl to krásný okamžik. Přála jsem si, aby trval věčně, aby nikdy neskončil.

Pak se mě však zmocnily pochybnosti. Možná si to jen vymýšlím. Všechny ty pocity a vize jsou jen výplody mé představivosti. Byla jsem zklamaná. Přála jsem si, aby existoval nějaký způsob, jak poznat, že Bůh je skutečný a že já jsem jeho součástí.

Požádala jsem tedy Boha, aby mi dal nějaké znamení a aby se mi zjevil. Byla jsem netrpělivá a nechtěla jsem čekat. Chtěla jsem, aby se to stalo během cesty, tady a teď. Dokonce jsem si začala říkat: ”Dostanu znamení."

Toho večera jsme se utábořili na jednom ostrově. Příštího rána jsme viděli nad řekou nádherný východ slunce. Probudil mě odraz slunečních paprsků na hladině. Když jsem seděla u stolu a pozorovala vlny, náhle přiletěl velký motýl a poletoval mi přímo před obličejem. Překvapilo mě, když začal kroužit kolem stanu, v němž můj syn ještě spal.

”Jsi tak krásný," řekla jsem. ”Pojď ke mně !" Natáhla jsem ruku a dívala se, jak mi přistává na dlani !

Byl tak krásný !  Měl obrovská oranžovo-černá křídla a několik vteřin seděl bez hnutí v mé dlani. Můj syn se probudil, když uslyšel můj hlas. Vystrčil hlavu ze stanu a uviděl motýla.

Oba jsme byli ohromeni.

Samozřejmě jsem věděla, kdo nám ten dar poslal. Věděla jsem to, protože jsem tu událost vyvolala. A také vím, že to můžeme dělat všichni v okamžicích milosrdenství a chvály a jednoty s Bohem.

Nejste-li dost pozorní, může vám nádhera toho okamžiku uniknout. Nebo můžete říci, že to bylo krásné, ale že to nic nedokazuje a že Janice trochu přehání.

..........................................

 

Neale Donald Walsch je autorem knih Hovory s Bohem, Přátelství s Bohem, Přijímání Boha a dalších mnoha knih, v nichž hraje hlavní roli PRAVDA zjevená prostřednictvím KOMUNIKACE se samotným BOHEM. Walschovy knihy byly přeloženy do více než 25 jazyků. Walsch žije se svou ženou Nancy v Ashlandu v Oregonu. Společně založili nevýdělečnou nadaci, která pomáhá lidem rozvíjet své PRAVÉ JÁ. Walsch pořádá přednášky a semináře po celém světě, aby rozšířil poselství obsažené ve svých knihách.

 

.....Nejde o to, kolik lidí nebo kde prožívají okamžiky Boží milosti, ale o to, co lidé, kteří je prožívají, dělají potom. Někteří lidé své okamžiky milosrdenství ignorují nebo o nich prostě nemluví či na ně dokonce chtějí zapomenout. Jiní jsou ochotni sdílet své zážitky s ostatními, aby je inspirovali, umožnili jim něco se naučit a vzpomenout si na věci, které dávno vědí. Myslím, že ti, kteří to dělají, pomáhají zlepšovat svět.

A proto, přátelé, je nejvyšší čas začít mluvit otevřeně. Je čas sdílet svoje nejvnitřnější zkušenosti. Je čas mluvit a hlásat pravdu. Pravda musí být to jediné, co půjde slyšet. Vždy a všude. Jakmile se lidé začnou ptát po samotném SMYSLU svého bytí, pak to bude dobře. Pak se bude svět vracet DOMŮ.

Musíme vyprávět své příběhy o posvátných věcech, jež jsme prožili v těch nejposvátnějších okamžicích svého života - tedy v JAKÉMKOLI KAŽDÉM okamžiku našeho života. ŽÁDNÝ OKAMŽIK NENÍ POSVÁTNĚJŠÍ NEŽ KTERÝKOLI JINÝ. NENÍ ŽÁDNÁ CHVÍLE VHODNĚJŠÍ NEŽ KTERÁKOLI JINÁ. Neboť v těchto posvátných okamžicích, v těchto chvílích Boží milosti, se naše posvátné pravdy stávají realitou pro celou společnost. Společnost, která se snaží realizovat své nejposvátnější pravdy, je v souladu s vývojem Vesmíru, zatímco společnost, která své pravdy ingoruje, spěje k jistému zániku.

 

(Za každým příběhem následuje autorův jedinečný průnik do hlavních myšlenek příběhu, resp. zá-zraku. Dostáváme tak možnost pochopit hlouběji podstatu toho, čemu říkáme ZÁ-ZRAK. Přejeme Vám krásné rozpomínání.... Ema a Auron)

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

JE MNOHO DOMŮ

 

Před třiceti lety dostal Bill Tucker lekci, na kterou nikdy nezapomene. Mnohokrát o tom přemýšlel, aby si připomněl, že nic není nemožné. V životě je důležité jen jedno. Víra.

Bill tehdy ještě neprodal ani jediný dům, ačkoli měl licenci a vedl realitní kancelář. Často byl v kanceláři až do večera, aby mohl se svými prodejci projednat nabídky, které získali toho dne. Nechtěl zdržovat - nebo ztratit -žádný obchod jen proto, že by nebyl přítomen.

Deset hodin je dost pozdě, řekl si jednoho dne, když se podíval na hodinky a zívl. Půjdu domů. Zavírám. V tu chvíli však zaslechl z přední kanceláře nějaké hlasy. Asi jsem zapomněl zamknout, řekl si a šel se tam podívat.

”Lituji, ale už je zavřeno," řekl mladé dvojici, která stála u přepážky. Byli to velice malí lidé - žena měřila stěží sto padesát centimetrů a muž byl jen o málo vyšší. Za nimi stály dvě malé děti.

”Viděli jsme tu světlo," řekla malá žena. ”A vy tady jste, že ano ?" dodala sladce.

”Ano, jsem," odpověděl Bill. ”Ale jsem manažer a ne prodejce. Čekám na ně, až se vrátí, abych mohl zavřít."

”Jmenujeme se Johnsonovi... Ted a Amy. Ještě dnes večer potřebujeme koupit dům a vy nám musíte pomoci."

”Proč dnes večer, paní Johnsonová ?" zeptal se Bill.

Paní Johnsonová se nadechla. ”Protože se zítra musíme přestěhovat."

”To je nemožné, paní," usmál se Bill. ”I kdybyste v tuhle pozdní hodinu našli dům, který by se vám líbil, museli bychom dát majiteli nabídku. Pak bychom museli čekat na možnou protinabídku. Potom byste museli zažádat v bance o hypotéku. Pak se musí odhadnout cena domu a banka musí vaší žádosti vyhovět. Je naprosto vyloučeno, abyste se nastěhovali do nového domu dřív než za šest týdnů."

To by mělo být dostatečné vysvětlení, pomyslil si Bill. Lidé ho nikdy nepřestali udivovat. V duchu se zasmál. Opravdu si ta paní myslí, že sem může přijít v deset hodin večer a koupit dům ?

Bill jí chtěl navrhnout, aby přišla příštího dne, aby jí mohl představit prodejce, který by jí mohl pomoci, ale paní Johnsonová měla jiný nápad.

”Ne, to není žádný problém. Jsme schopni koupit dům ještě dnes večer."

Tak dobře, řekl si Bill. Možná mají peníze v hotovosti. To by samozřejmě všechno urychlilo. ”A jak to chcete udělat ?" zeptal se zdvořile.

”Poprosila jsem Boha, aby nám do rána sehnal dům, a Bůh mě ještě nikdy nezklamal."

”Chápu. Ale i kdybych tu měl některého z prodejců, dnes už je příliš pozdě na prohlídku domu."

Zdálo se, že mu paní Johnsonová nerozumí. ”Máte přece licenci, že ano ?"

Bill přisvědčil. ”Ale ještě nikdy jsem žádný dům neprodal, takže nemám dost zkušeností, abyste se na mě mohli spolehnout."

”Ale v Boha věříte, že ano ?"

Bill se shovívavě usmál. ”Ovšem. O tom není pochyb. Ale..."

Paní Johnsonová ho přerušila: ”Věříte v zázraky ?"

”Hmm... ano." Bill už zažil mnoho podivuhodných událostí.

Paní Johnsonová se vzpřímila, vypjala hruď a řekla: ”Poslyšte, dnes jsem poprosila Boha, aby mi dal dům... Mohli bychom se posadit ?" Bill přikývl a ukázal na několik židlí u stolu jednoho z prodejců. Sám se posadil na židli za stolem. ”Poprosila jsem Boha," pokračovala paní Johnsonová, ”aby nám dal dům, do kterého se budeme moci nastěhovat zítra ráno."

Bill zvedl obočí.

”Nemáme kde bydlet," řekla paní Johnsonová prostě. ”Myslili jsme, že jsme koupili dům od jedné paní tady ve městě, která nám nabídla, že nám zařídí hypotéku. Předtím jsme žili asi tři sta padesát kilometrů odtud, ale manžel tady našel zaměstnání, a tak jsme všechno sbalili a přijeli sem. Když jsme přijeli, ta paní ještě nebyla přestěhovaná... a když jsme se jí zeptali, kdy se odstěhuje, řekla nám, že se nikam stěhovat nebude. Měla za to, že jsme se dohodli, že budeme bydlet u ní. A tak nás ubytovala v suterénu."

Bill tiše hvízdl. ”To je velice podivný příběh," řekl. Za dvacet let v oboru slyšel spoustu strašných historek, ale tahle patřila k nejpodivnějším.

Paní Johnsonová pokračovala: ”Samozřejmě že nemůžeme bydlet v suterénu. Máme malé děti. Každý den se chodíme mýt do benzinové stanice. Dnes večer jsem poprosila Boha, aby udělal zázrak, protože takhle nemůžeme pokračovat. Celý večer jsme jezdili po městě a hledali otevřenou realitní kancelář. A tak jsme se dostali sem !"

Bill se podíval oknem ven. Na parkovišti stálo jejich staré, otlučené auto. ”Kolik můžete zaplatit jako zálohu ?" Skoro nechtěl slyšet odpověď.

”Nemáme žádné peníze. Manžel nemohl posledních deset let pracovat. Byl alkoholik a teď se léčí, začínáme nový život, ale není to snadné. Já jsem pracovala na poloviční úvazek jako servírka."

To je čím dál horší, pomyslil si Bill. Jak si mohou myslit, že koupí dům bez peněz ?

”Vy jste živila rodinu z platu servírky ?  A proč jste pracovala jen na poloviční úvazek ?"

”Musela jsem, abych mohla pomáhat v našem kostele. Je to pro mě velmi důležité. Ale nějak se uživíme... To není problém. Ale nemáme kde bydlet. A nejsme vybíraví. Vezmeme ten nejlevnější dům, jaký najdeme."

”Proč si něco nepronajmete ?" zeptal se Bill. ”Postavíte se znovu na nohy, ušetříte nějaké peníze a pak si něco koupíte."

”Roky jsme bydleli v pronajatém bytě," řekla paní Johnsonová. ”Je na čase, abychom měli svůj vlastní dům. A s Boží pomocí je to možné. Podívejte se, jak nás Bůh přivedl k vám !"

Jo, jo, přeji vám hodně štěstí, paní, říkal si Bill. Zároveň ho však fascinovala její pevná víra. A měl vůbec právo zasahovat do jejího zázraku ?  Otevřel seznam domů na prodej. Aspoň se podívám, co tam je, řekl si a vzdychl.

Tady je dům za 54 tisíc dolarů. Není to v nejlepší čtvrti, ale je dost levný. Kolik bude váš manžel vydělávat v novém zaměstnání ?"

Pan Johnson do té doby mlčel, ale teď odpověděl.

”Mám štěstí, že mám vůbec nějaké zaměstnání. Zítra nastupuji jako domovník. Budou mi platit šest dolarů na hodinu."

Bill se na něho podíval a řekl: ”To není moc." Pak vzal ze stolu počítačku, zmáčkl pár knoflíků a řekl: ”Necelých dvanáct a půl tisíce za rok."

Pan Johnson přikývl.

”S takovým příjmem si můžete dovolit dům za 36 tisíc dolarů. A takový dům tu prostě nemáme. A i kdybychom měli, banka by od vás vyžadovala nějakou zálohu. To nevypadá moc dobře."

”Ale říkal jste, že věříte v zázraky," řekla paní Johnsonová tichým hlasem.

”Ano," usmál se Bill, ”ale neřekl jsem, že je umím dělat."

Manželé Johnsonovi se na něho mlčky dívali. Tak dobře, řekl si Bill, musím jim dokázat, že to je nemožné. Zvedl telefon a zavolal do realitní kanceláře, která měla ten dům na prodej. ”Uděláme nabídku," řekl, ale předem věděl, jak to dopadne.

Majitelka realitní kanceláře byla zpočátku nadšená. Bill věděl, že dům je na prodej už přes rok, takže její reakci očekával. Když jí však nabídl třicet šest tisíc, uslyšel další odpověď, kterou očekával. Majitelka realitní kanceláře byla dotčená. Bill trval na tom, aby o nabídce uvědomila majitele domu, a připomněl jí, že podle zákona musejí být všechny nabídky prezentovány majiteli.

Za pár minut volala zpátky. ”Majitel má protinabídku," řekla už méně otráveně, neboť se zdálo, že nějaká dohoda bude možná. ”Je to dobrá nabídka. Pětačtyřicet tisíc. Myslím, že byste ji měl přijmout."

”Děkuji vám," řekl Bill upřímně. ”Ale dovolte mi, abych vám vysvětlil situaci. Moji klienti nemají žádné peníze a moc nevydělávají. Budou rádi, když najdou banku, která jim půjčí šestatřicet tisíc. Takže naše nabídka se nemění."

”Jsem si jistá, že to majitel nepřijme."

Bill odpověděl: ”To záleží na něm. Vy ho musíte uvědomit o naší odpovědi na jeho protinabídku." Billovi se to začalo líbit. Třeba to bude zajímavé.

Majitelka realitní kanceláře zavolala zpátky za pět minut. ”Udělala jsem nabídku a majitelé mi řekli, že dům zákazníkům ukázat mohu. Myslíme si, že budou s naší cenou souhlasit, až dům uvidí."

”Myslím, že si to nemohou dovolit," řekl Bill.

”Staly se už podivnější věci," odpověděla majitelka realitní kanceláře. ”Ukážeme jim dům."

”Tak dobře," souhlasil Bill. Pak vysvětlil situaci manželům Johnsonovým. Ti se jen usmívali. Bill nemohl uvěřit, že se dostali tak daleko. Ráno samozřejmě všichni pochopí nesmyslnost celého počínání, ale to je součást byznysu. Byli to příjemní lidé a Bill byl ochoten projít s nimi celý proces, dokud to nepochopí.

Když jel následujícího rána do domu, představoval si, jak bude vypadat. Koneckonců to byl nejlevnější dům a stál v nejhorší části města. Ulice byla plná výmolů, všude stála opuštěná auta a trávníky byly zarostlé. Bill vzdychl, když zastavil před skromnou brankou.

Majitelka realitní kanceláře už čekala před domem. Johnsonovi byli s ní. Tvářili se optimisticky. Bill se obával, jak budou nakonec zklamáni. Byl rád, že jeho povinností není prodávat domy a být nástrojem zklamání kupujících.

Když majitelka realitní kanceláře otevřela branku, Bill zatajil dech. Ten malý domek byl krásný !  Manželé Johnsonovi se usmívali. Když vešli dovnitř, Bill uviděl nový koberec a linoleum. Všechny dřevěné části byly čerstvě natřené a v malé kuchyňce byl nový sporák a nová lednice. Domek byl naprosto čistý a vybavený novým nábytkem, který byl zahrnut v ceně. Byl to skvost !

”To bereme !" šťastně vykřikla paní Johnsonová.

”Výborně. Takže teď pojedeme k majiteli a uzavřeme jednání," řekla majitelka realitní kanceláře nadšeně.

Naše malá skupina odjela z chudé čtvrti na krásné předměstí, kde zastavila před velkým domem. U dveří je přivítal obrovský muž v montérkách. ”Dobrý den. Jsem George Rockwell," srdečně je přivítal a odvedl je do kuchyně, kde jeho žena každému nabídla šálek kávy.

Když se všichni posadili, pan Rockwell se podíval panu Johnsonovi přímo do očí a zeptal se: ”Co to s vámi je, pane ?  Proč nejste ochoten poskytnout své rodině skromný domek za rozumnou cenu ?"

”Já ochoten jsem," řekl pan Johnson a rozpačitě si prohlížel šálek před sebou. ”Ale říkají mi, že si to nemohu dovolit. Léčím se totiž z alkoholizmu. Posledních deset let jsem byl nezaměstnaný. Ale teď už nepiju a právě jsem dostal práci v Harnischfegeru."

Pan Rockwell se zatvářil překvapeně. ”Harnischfeger !  A kdo vás přijímal ?"

”Takový příjemný mladík jménem Rogers. Charley Rogers."

Rockwell vstal a podal panu Johnsonovi ruku. ”Tak já vám ten dům za šestatřicet tisíc prodám !"

Bill se málem zakuckal. ”Promiňte," řekl, když se nadechl. ”Nejsem si jistý, zda najdeme nějakou banku, která by jim dala hypotéku."

”To není problém," řekl pan Rockwell. ”Já to budu financovat."

”Pane Rockwelle," pokračoval Bill, ”tenhle zákazník nebyl ještě ani prověřen."

”Koho tu vlastně zastupujete, pane Tuckere ?" zeptal se pan Rockwell. Pak jeho hlas změkl: ”Něco vám řeknu.

V Harnischfegeru jsem pracoval šestatřicet let a právě jsem odešel do důchodu. Před patnácti lety ke mně přišel Charley Rogers, vyléčený alkoholik, a žádal o práci. Já ho přijal a nikdy jsem s ním neměl žádné problémy. Je-li pan Johnson dost dobrý pro Charleyho, pak je dost dobrý i pro mě. Ten dům mu prodám ještě dnes."

Oba majitelé realitních kanceláří se na sebe nedůvěřivě podívali. Paní Rockwellová přinesla další kávu a její manžel začal vyprávět o svém domě, který měl už brzy patřit manželům Johnsonovým.

Dům postavil jeho otec a George Rockwell v něm žil celý život. Všechny renovace udělal sám. Jeho manželka vybrala nové koberce a nábytek. Odstěhovali se jen proto, že chtěli investovat do něčeho hodnotnějšího, do něčeho, co jim zajistí větší příjem, protože jejich syn, který trpí Downovým syndromem, bude potřebovat peníze i po jejich smrti.

Johnsonovi se šťastně usmívali. Bill ucítil v koutku oka malou slzu a majitelka realitní kanceláře si utírala rozmazanou maskaru.

”Můžeme se do domu nastěhovat ještě dnes ?" zeptala se Amy Johnsonová.

Pan Rockwell vytáhl z kapsy montérek klíče. ”Samozřejmě !" řekl s úsměvem a dal je paní Johnsonové.

Pak mrkl na Billa. Ten mrkl zpátky na něho. Takhle se tedy prodávají domy, pomyslil si Bill - a tak to v životě funguje. Jeden zázrak za druhým.

Hovorech s Bohem (HSB) je mnoho krásných myšlenek, ale žádná není tak důležitá jako tato věta:

Život vychází z vašich záměrů.

Tato věta z HSB nám pomáhá pochopit vztah mezi člověkem a Bohem i celý životní proces.

Život je proces tvoření, nikoli proces objevování.

Říká se, že jsme byli stvořeni podle obrazu Božího. Bůh je Stvořitel. Bůh tvoří. Jestliže jsme opravdu stvořeni podle obrazu Boha, pak i my musíme být tvůrci.

A přesně tak tomu je. Otázkou je, jakým způsobem tvoříme. Odpověď zní: prostřednictvím svých záměrů.

Tím, že si jasně uvědomujeme své záměry, ”pomáháme Bohu". Tím se podílíme na aktech vědomé tvorby. Vědomě užíváme moc Boha, abychom dosáhli konkrétních výsledků.

Příběh manželů Johnsonových tento fakt jasně ilustruje. Nicméně v této souvislosti se nabízí otázka, co bylo dřív. Slepice, nebo vejce ?  Byla příčinou zázraku pevná víra paní Johnsonové, nebo tomu bylo naopak ?  Jinými slovy, existoval zázrak už před tím, než v něj paní Johnsonová věřila ?

Co způsobilo zázrak ?

To je otázka.

Hovorech s Bohem se říká, že tento konkrétní výsledek byl způsoben záměrem paní Johnsonové.

Je to pravda ?  A jestliže ano, jak to funguje ?

Tohle je otázka, kterou si klade myslící teologie. Myslící teologie je jméno, jímž označuji formu teologie, která se snaží pochopit, jak se věci dějí, nejen proč se dějí.

Některým lidem stačí vědět, že paní Johnsonová dostala dům během jediného dne, protože věřila, že to je možné. Jiní chtějí vědět víc. Jak funguje víra ? Jak produkuje žádoucí výsledky ?

Hovory s Bohem se staly tak populární knihou, protože vysvětlují - způsobem, jemuž rozumí průměrný člověk - jak věci fungují.

A všechny moje další knihy o Bohu zkoumají toto téma ještě podrobněji, takže dnes známe mechanizmus, jakým Bůh vstupuje do našeho života a dělá zázraky.

A právě tyto okamžiky, kdy Bůh vstupuje do našeho života, nazývám okamžiky milosrdenství.

Přesně řečeno, Bůh do našeho života ”nevstupuje". Kdyby tomu tak bylo, znamenalo by to, že existují situace, kdy Bůh v našem životě není. A to není pravda. Není to pravda, protože to není možné. Možné by to bylo jen tehdy, kdybychom byli od Boha odloučeni. Kdyby od nás byl Bůh odloučen, mohly by nastat situace, kdy ”s námi" je a kdy s námi není.

Otázka, co by mohlo způsobit, že Bůh jednou ”s námi je" a jindy ”s námi není", by se mohla stát námětem celých náboženství a teologických systémů. Mohli bychom zasvětit celý svůj život základní otázce, co přivádí Boha do našeho života.

Ale co když Bůh v našem životě je ?  Co když nikdy neodešel ? Co kdyby nemohl odejít, ani kdyby chtěl, protože my a on jsme totéž ?  Co kdyby tohle byla pravda ?

Pak bychom si museli položit novou otázku. Neptali bychom se, co přivádí Boha do našeho života. Museli bychom se ptát: Co budeme dělat teď, když jsme konečně pochopili, že Bůh je stále s námi ?

Hovory s Bohem všechno převracejí právě tímto způsobem. A proto nám dávají jiné odpovědi.

Jestliže Bůh je totožný s paní Johnsonovou, pak ho paní Johnsonová nemusí žádat, aby jí našel dům během jednoho dne. Paní Johnsonová takový výsledek jen přivolává.

To se děje prostřednictvím mechanizmu vědomého záměru.

Pochybuje snad někdo o tom, že paní Johnsonová měla v úmyslu sehnat nový dům během čtyřiadvaceti hodin bez ohledu na to, co říkali ostatní ?

Mnoha lidem se nevyplnil jejich životní sen jen proto, že nikdy nepochopili, o čem tu mluvím. Tito lidé uvěřili tomu, co někdo jiný prohlásil za možné nebo nemožné. Nicméně naše vlastní rozhodnutí může všechno změnit.

Každý člověk může vždycky začít znovu. V některých křesťanských kruzích se tomu říká znovuzrození. V Hovorech s Bohem se o tom mluví jako o zázraku, který nám umožňuje přetvářet sami sebe podle nejkrásnější verze té nejkrásnější představy, jakou jsme kdy měli o tom, čím opravdu jsme.

Nikdy nepodceňujte moc svého vlastního rozhodnutí. To je ponaučení příběhu Billa Tuckera a manželů Johnsonových.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

SCHOPNOST LÉČIT

 

V druhé kapitole jsme se setkali s Billem Tuckerem z Wisconsinu. Byl to onen nedůvěřivý manažer realitní kanceláře, který byl ohromen, když se manželům Johnsonovým podařilo koupit dům bez peněz. Bill mi řekl, že jeho život je od té doby plný zázraků. A když mi popsal jeden z nich, musel jsem jej zařadit do této knihy, protože dramaticky ilustruje její hlavní myšlenky:

Existují věci, o kterých nevíme; existuje přímé spojení mezi člověkem a Bohem; a případy lidí, kteří takové spojení navázali, jsou mnohem běžnější, než jsme ochotni přiznat.

Jako jsem se snažil v Hovorech s Bohem rozbít mylnou představu, že Bůh už přestal komunikovat s člověkem, v této knize se snažím ukázat, že neobyčejné schopnosti jsou běžné.

Až to ”pochopíme", okamžitě si uvědomíme, že náš pohled na život je v nejlepším případě neúplný. Pak začneme hledat pravdu.

To může dělat problémy lidem, kteří si přejí, aby náš život pokračoval jako dosud. Lidé, kteří jsou připraveni na kolektivní zrození nového člověka v nové společnosti, však přivítají důkazy o naší ochotě a schopnosti vytvářet novou realitu.

Takže teď dám slovo Billu Tuckerovi, který má pro nás další příběh:

 

Jednoho studeného dne v únoru 1990 mi telefonovala matka z nemocnice v Milwaukee.

”Musíš sem okamžitě přijet," řekla mi.

”Co se děje ?" zeptal jsem se.

”Tvému otci nebylo dobře, a tak jsem ho odvezla na pohotovost, ale lékaři se mnou nechtějí mluvit, dokud nepřijedeš."

Okamžitě jsem skočil do auta a jel do nemocnice. Poslali mě na onkologii. Tehdy jsem ještě nevěděl, že onkologie je oddělení pro pacienty s rakovinou. Matka mě představila lékaři a já se ho zeptal, proč s ní nechce mluvit.

”Protože mám velice špatnou zprávu. A chtěl jsem, aby byl přítomen další člen rodiny."

”Tak dobře," řekl jsem. ”Tak nám tu zprávu řekněte."

”Myslím, že byste měl vzít matku kolem ramen a pevně ji držet," řekl mi lékař. Udělal jsem, co mi řekl. ”Váš otec umírá na rakovinu... a my pro něho nemůžeme nic udělat." V tu chvíli matka vykřikla, ”proboha, jen to ne", a začala omdlévat. Já ji podpíral.

”Nemůžete udělat vůbec nic ?" zeptala se matka.

”Lituji, ale váš manžel přes padesát let kouřil a teď má obě plíce z osmdesáti procent zničené. Nemůžeme ho ozařovat, protože plocha, kterou bychom museli pokrýt, je příliš velká, takže ozařování by mu zničilo všechny ostatní orgány. A nemůžeme mu předepsat chemoterapii, protože by ho to množství chemikálií pravděpodobně zabilo. Dosáhli bychom jen toho, že by poslední dny svého života trpěl. A nemůžeme ho operovat, protože bychom mu museli odstranit obě plíce, takže by neměl čím dýchat."

”Kolik času mu zbývá ?" zeptala se matka, která se snažila najít aspoň paprsek naděje.

Lékař váhavě řekl: ”Stěží šest měsíců...." Pak mi naznačil, abych matku znovu držel. Pochopil jsem, že nám řekne něco ještě horšího.

”Pane doktore," řekla matka, ”v červenci chceme jet na Floridu. Bude to možné ?"

”Myslím, že mi nerozumíte," odpověděl lékař. ”Váš manžel se možná července nedožije."

Matka se ke mně otočila celá zmatená, jako by nerozuměla, co jí lékař řekl. ”Co říká, Bille ?"

”Snaží se ti co nejšetrněji vysvětlit, že otec umře mnohem dřív než za šest měsíců." Matka zasténala a omdlela mi v náruči.

Když se probrala, zeptala se: ”Prosím vás, pane doktore. Řekněte mi pravdu. Jak dlouho tu bude ?"

”To není možné předpovědět... samozřejmě... ale myslím, že tu nebude už za tři týdny." Pak spěšně dodal: ”Ale můžeme mu předepsat něco proti bolesti. A pravděpodobně ho budeme také ozařovat, ale to mu život neprodlouží. Jen se bude cítit lépe."

Matka se otočila ke mně a řekla: ”Vím, že máš zvláštní vztah k Bohu. Musíš otce zachránit !"

”Mami, já nejsem Ježíš Kristus !  Co můžu dělat ?"

”Copak si myslíš, že nevím o všech těch zázracích, které se ti v životě staly ?  Vím, jak zázračně se uzdravila tvoje dcera. A taky vím, kolik peněz ti přinesly tvé modlitby.

Musíš otce vyléčit !"

V tu chvíli jsem učinil rozhodnutí. Matka měla pravdu, když říkala, že se moje dcera zázračně uzdravila. Byla ochrnutá skoro na celé tělo a najednou se uzdravila -a byl jsem to já, kdo říkal, že se uzdraví. A měla pravdu, pokud šlo o ty peníze. Jednou jsem požádal Boha, aby mi dal milion dolarů během čtrnácti dnů. Čtrnáctý den mi banka dala milion dolarů jako investici do byznysu."

Předtím jsem každému tvrdil, že i to se stane. ”Bůh nás nikdy nezklame," říkal jsem.

A teď jsem si uvědomil, že opět přišel čas, abych dokázal, že je pravda, co říkám.

Otočil jsem se k lékaři a řekl: ”O. K. Otec je uzdraven. Neumře. Jeho rakovina je pryč."

Možná to znělo drze, ale tak to nebylo myšleno. Myslil jsem to naprosto upřímně. Lékař na mě však koukal s vykulenýma očima a s otevřenou pusou, jako by si myslil, že jsem se zbláznil.

”Tím, že budete otcovu nemoc popírat, nic nezměníte," řekl klidným, vyrovnaným hlasem. ”Váš otec nebude žít ani měsíc."

”Pane doktore, možná nemáte ani tušení, o čem mluvím, ale musím vás ujistit, že můj otec je uzdraven."

Pak jsme s matkou odešli.

Přestal jsem o tom přemýšlet. Protože to byla ”hotová věc", neměl jsem důvod pochybovat, zda se to splní, nebo ne. Věděl jsem, že se ten zázrak už stal, ať už si toho někdo všiml, nebo ne.

Následujících pár měsíců otce ozařovali... vlastně jen velice málo... a jednou za šest týdnů mu dávali injekci. Stále byl naživu. Přestože byl vážně nemocný, v červenci odjel s matkou na Floridu !

Když v říjnu 1990 začala akce Desert Shield v Perském zálivu, byl jsem jako záložní důstojník povolán do aktivní služby. Odjel jsem do Chicaga, kde jsem zastupoval velitele námořnictva, který byl odvelen do Saudské Arábie.

Koncem února 1991, těsně po skončení pětidenní pozemní války, mi někdo telefonoval do kanceláře. Byl to lékař mého otce.

”Kapitán Tucker... z Milwaukee ?" zeptal se nejistě.

”Ano, Bill Tucker," odpověděl jsem.

”Díky Bohu !  Volal jsem na všechna možná velitelství, abych vás sehnal !" řekl lékař. ”Nebudete tomu věřit, ale..."

”Ale budu, pane doktore," přerušil jsme ho.

”Ne, poslouchejte !  Nebudete tomu věřit, ale váš otec je... rakovina je pryč !"

”Samozřejmě," odpověděl jsem.

”Váš otec se uzdravil !  Je to zázrak !" křičel lékař vzrušeně.

”A kde jste byl celou tu dobu ?" zeptal jsem se ho. ”Uzdravil se už před rokem v únoru, u vás v nemocnici."

”Cože ?" zeptal se lékař. ”Nechápu..."

”Pane doktore, co se stalo, je zázrak. Nikoli obrazně, jak si myslíte, ale doslovně. Copak si nepamatujete, jak jsem vám řekl, že je uzdraven ?"

”Ano, pamatuji, ale tohle je zázrak... nevím, jak jinak to nazvat !"

Následujících sedm let chodil můj otec pravidelně do práce. Pak mu jednoho dne bylo špatně. Odvezli jsme ho do nemocnice.

Když jsme tam přijeli, jeho lékař nás přivítal u dveří. Položil otci ruce na ramena, obrátil se ke všem přítomným a řekl: ”Všichni poslouchejte !  Tady je !  Tohle je ten zázračný muž !"

Zaměstnanci, kteří už slyšeli o otcově zázračném uzdravení, začali tleskat. Měl jsem radost, že tito zdravotní profesionálové byli ochotni připustit možnost spontánního zázraku. Ale nelíbilo se mi, že ten zázrak přičítali mně. Lidé se musí ještě hodně učit, říkal jsem si.

Když lékař otce prohlédl, zavolal mě do ordinace.

”Obávám se, že tentokrát je to opravdu špatné," řekl sklesle. ”Vyšetření ukazuje, že má nejhorší druh rakoviny. Ta se rozšiřuje velice rychle a je odolná proti léčení."

”Nebojte se," řekl jsem. ”Už je uzdraven."

Lékař mě zamračeně pozoroval, ale přemýšlel o mých slovech. Pak zamyšleně řekl: ”To... si... tentokrát... nemyslím."

Musel jsem potlačovat smích. ”Vy jste si to nemyslil ani minule. Myslíte si, že se Bůh od té doby změnil ?"

”Tak moment !" vykřikl. ”Já nekritizuji náboženství. Uznávám všechno, co lidem pomáhá. Ale znám hodně věřících, které Bůh nevyléčil."

”Možná ho nepožádali. Napadlo vás to někdy ?  Možná jsou to ,fatalisti', kteří nechtějí Boha otravovat, protože věří v ,osuď !  Nebo ho požádali, ale v hloubi duše nevěří, že jim pomůže. Ale podívejte se mi do očí, pane doktore. Vidíte tam sebemenší pochybnost ?"

”Počkáme si a uvidíme..."

”To nevyjadřuje moc velkou víru. Problém je v tom, že člověk musí vědět - naprosto jistě vědět - předem, že se ten zázrak už stal... jinak se stát nemůže."

Lékař se shovívavě usmál. ”Jak myslíte," řekl tichým hlasem.

”Přesně tak", usmál jsem se. ”Konečně jste to pochopil !"

Za týden nám lékař řekl, že rakovina zmizela. Když jsme odcházeli, s úžasem nás pozoroval.

O týden později se rakovina vrátila a otec byl opět v nemocnici. Opět jsem se pomodlil a následující týden rakovina zmizela.

Za několik týdnů se opět vrátila. Stali jsme se stálými návštěvníky nemocnice.

Každé další kolo rakoviny otce oslabovalo. Opuchly mu nohy, takže jen stěží mohl chodit. Ztěžka dýchal. Bylo mi jasné, že trpí.

Dalších sedm měsíců rakovina odcházela, když jsem řekl, že odejde, a pak se opět vracela. Začal jsem mít výčitky svědomí, jako bych zasahoval do jakéhosi vyššího, nebeského plánu. Mám tohle dělat donekonečna ?  Přece nechci, aby takhle trpěl !  říkal jsem si.

A pak mi to došlo. Bylo to tak zjevné, že jsem se styděl, že mě to nenapadlo už dávno.

Není to moje věc.

Není to můj život.

Na mně to nezáleží.

Záleží na otci... a na Bohu.

A tak jsem řekl Bohu: ”Prosím tě, zařiď to, aby s námi byl co nejdéle, ale až přijde tvůj čas a jeho čas, vezmi si ho k sobě, šetrně."

Při poslední návštěvě otec požádal lékaře, aby mu pomohl zůstat na živu ještě několik týdnů.

”Budeme mít padesáté výročí svatby. Rád bych to oslavil se svou láskou."

Lékař se na mě podíval přes otcovo rameno a řekl, že udělá všechno, co bude v jeho silách. O tři týdny později jsme všichni oslavovali padesáté výročí svatby mých rodičů.

V té době otec už nevycházel z domu; většinu času byl upoután na lůžko; opuchlé nohy ho bolely pořád víc. Jednoho dne krátce po výročí svatby upadl na cestě do koupelny a rozbil si brýle. Pomohl jsem mu zpátky na postel. Smutně se na mě podíval a řekl: ”Synu, přišel můj čas. Už nechci žít v bolestech. Nech mě umřít. Prosím tě."

Podíval jsem se k nebi a pomyslil si, Všichni tohoto člověka milujeme, ale nechceme ho tu držet proti jeho vůli. Bože, staň se tvá vůle.

Pak jsme ho opět museli odvézt do nemocnice.

O několik hodin později zemřel.

Tento příběh, jako všechny ostatní v této knize, je krásným svědectvím Boží lásky a dokonalosti života.

Pro všechno je ustanovený čas, ano, čas pro každou záležitost pod nebesy. Čas rodit a čas umírat. Čas sázet a čas sklízet. Čas plakat a čas se smát.

Život je věčný. Nemá žádný začátek a nemá žádný konec. Jen se různě projevuje v různých obdobích nekonečného cyklu. Smrt je fikce a ve skutečnosti neexistuje, ačkoli opouštíme své hmotné tělo. (K tomuto tématu doporučujeme knihu Návrat domů k Bohu - pozn. Aurona a Emy)

Načasování našeho odchodu je vždycky dokonalé. Když se Billův otec poprvé dověděl, že má rakovinu, ještě nebyl čas odejít. Někdy to není možné poznat. Může se zdát, že něčí život v hmotném těle je u konce, ale ve skutečnosti tomu tak není.

Člověk, který ”dělá zázraky", je prostě člověk, který jasně vidí, co je v daném okamžiku vhodné, a který to udělá.

V každém okamžiku existuje mnoho výsledků, které si můžeme vybrat. Přesnější vysvětlení této myšlenky vyžaduje hlubší diskuzi o povaze času.

Rozsah této knihy však vyžaduje stručnost. Řeknu tedy jen to, že čas ve skutečnosti neexistuje. Čas není něco, co plyne kolem nás. Čas je to, v čem se pohybujeme.

Není žádný jiný čas než tento čas. Není žádný jiný okamžik než tento okamžik. ”Teď" je všechno, co je.

Hovory s Bohem, druhá kniha

Věčný okamžik přítomnosti obsahuje všechny možnosti. Obsahuje všechny myslitelné výsledky. Jako magnetický disk do počítače, který obsahuje elektronickou hru. Na disku je naprogramován každý myslitelný výsledek. Když hru hrajete, výsledky nevytváříte, ale pouze volíte jeden z existujících výsledků. Zvolíte jediný možný výsledek a všechny ostatní možné výsledky eliminujete.

V tomto procesu nic nevytváříte. Pouze něco vybíráte.

Přesně to se děje v životě.

Podrobné vysvětlení povahy času najdete v druhé a třetí knize Hovorů s Bobem. Je to velice zajímavé čtení. Tady chci jen říci, že je možné poznat, že je možné téměř cítit, jaký výsledek je vhodný v každém daném okamžiku.

Dovolte mi, abych vám vysvětlil, co to má společného s příběhem, který nám Bill vyprávěl.

Udělat ”zázrak" je jen otázkou volby již existujícího výsledku, který je nejvhodnější v daném okamžiku věčné přítomnosti. Nemusíte žádný výsledek vytvářet, stačí si výsledek zvolit a pak svou volbu jasně a jednoznačně ohlásit.

Přesně to udělali manželé Johnsonovi, když onoho večera před mnoha lety přišli do realitní kanceláře Billa Tuckera. A Bill na to nikdy nezapomněl. Bill Tucker, který o mnoho let později hovořil s lékařem v nemocnici v Milwaukee, nebyl tentýž člověk, kterého potkali manželé Johnsonovi. Od té doby se dramaticky změnil. Kdyby byl tenkrát věděl, co ví dnes, nebyl by nijak překvapen, když mu Johnsonovi řekli, že za jediný den seženou dům, protože o něj požádali Boha. Řekl by jim: ”Naprosto s vámi souhlasím. Nevidím žádný důvod, proč byste dům nemohli sehnat. Tak ho jdeme koupit !"

Dnes by tu větu jen nepatrně změnil. Místo aby řekl ”nevidím žádný důvod, proč byste dům nemohli sehnat", řekl by ”žádný důvod vidět nechci..."

Právě kategorické odmítnutí jakékoli jiné možnosti, než jste zvolili, připravuje pole možností pro zázrak. Odmítnutí posuzovat situaci podle povrchního zdání připravuje půdu pro zázrak.

Chcete-li dělat zázraky, musíte být připraveni ignorovat svědectví vlastních očí, musíte si zacpat uši a nesmíte myslit. Myšlením zázraky jen znemožníte. Dělat zázraky znamená dělat nemyslitelné.

Abyste to mohli dělat, musíte chápat povahu reality. Musíte si uvědomit, že realita není taková, jak se nám jeví. Musíte vědět, že žijeme v říši zázraků, kde to, co je reálné, není reálné, a to, co není reálné, je reálné. A také si musíte uvědomit, že si realitu vymýšlíme. A teď vám řeknu něco, co vám ještě nikdo neřekl: Ten, kdo si realitu vymýšlí nejpřesvědčivěji, má největší šanci na úspěch.

Bill Tucker by to pravděpodobně takhle neřekl -a paní Johnsonová také určitě ne -, ale oba přesně tímto způsobem dělali zázraky.

Když lékař řekl Billově matce, že její manžel nebude žít déle než tři týdny, znělo to velice přesvědčivě. Takže se na chvíli zdálo, že lékař určuje, co je reálné a co reálné není. Ale Billova matka znala svého syna a dobře věděla, co dokáže. Proto se k němu obrátila a řekla mu: ”Udělej s tím něco !"

Bill, který si uvědomoval realitu situace (což znamená, že to nemusejí být nutně druzí, kdo určují, co je reálné a co reálné není), zvolil jinou možnost. Vybral si jiný výsledek. A ignoroval povrchní zdání. Ignoroval to, co viděl a slyšel, a dokonce i to, co si myslil jeho ”racionální rozum".

Věděl, že ve věčném okamžiku přítomnosti existují všechny možnosti, že žádná z nich není předem vyloučena a že tedy nemusí udělat víc než oznámit výsledek své volby.

Jeho úkolem nebylo vytvořit výsledek, nýbrž jen zvolit jeden z mnoha výsledků, které už byly vytvořeny, a oznámit svou volbu.

A proč si vybral jedno a ne druhé ?

”Pro všechno je ustanovený čas, ano, čas pro každou záležitost pod nebesy."

Myslím, že na jakési vyšší, možná nadvědomé úrovni Bill cítil vibrace okamžiku a našel výsledek s podobnou vibrací. Vybral si vibraci, která odpovídala okamžiku. Tedy vibraci, která byla v souladu se vším, co se dělo.

Pak se té volby nevzdával. Otevřeně ji oznámil a poté změnil svůj pohled na situaci, aby eliminoval jakýkoli jiný názor.

Pamatujte si, že perspektiva je všechno.

V třetí knize Hovorů s Bobem se píše:

Změň svůj pohled na život a budeš mít jiné myšlenky. Tímto způsobem se naučíš ovládat své myšlení, a to je v životě to nejdůležitější.

Někteří lidé tomu říkají konstantní modlitba.

O mnoho let později, když jeho otec znovu onemocněl navzdory Billovým prohlášením, Bill se opět pohroužil do svého nitra a vnímal vibrace. Tehdy si uvědomil, že otec vibruje jinou rychlostí a že výsledek, jejž Bill volí, není v souladu s tím, co si přeje otec.

Bill by to pravděpodobně formuloval jinak, ale já věřím, že právě tohle se stalo.

Kdyby se chtěl vyjádřit tradičním náboženským způsobem, řekl by, že se ”zeptal Boha", co má dělat, a pak se odevzdal ”jeho vůli".

Tradiční náboženství také říkají, že čím víc lidí se modlí, aby se stal nějaký zázrak, tím větší je šance, že se opravdu stane. Myslím, že to je pravda. V první knize Hovorů s Bobem se píše:

Velké komunity nebo shromáždění nacházejí sílu produkující zázraky v kolektivním myšlení (neboli v tom, čemu někteří říkají modlitba).

A musím zdůraznit, že i jedinci produkují úžasné výsledky, pokud je jejich myšlení (modlitba, naděje, přání nebo strach) dostatečně silné.

Paní Johnsonová ukázala Billu Tuckerovi, co dokáže neobyčejně silná modlitba. A to změnilo celý jeho život. Bill si uvědomil, že i on může dělat to, co udělala paní Johnsonová. A měl pravdu.

A totéž můžeme dělat všichni. Jakmile pochopíme, jak život funguje, získáme přístup k tomu, čemu můj přítel Deepak Chopra říká pole nekonečných možností. Když se ho jednou kdosi zeptal, zda máme svobodnou vůli, nebo zda je náš život předurčen, Deepak odpověděl: ”Všechno závisí na úrovni vašeho vědomí."

Deepak má pravdu. Vědomí vytváří perspektivu a perspektiva vytváří zkušenost. Tímto způsobem ovlivňujeme vibrace.

Hovorech s Bobem se říká, že ”život je vibrace". Já tuto vibraci viděl na vlastní oči; pozoroval jsem, jak pulzuje částicemi čisté energie na submolekulární úrovni. Takže Bůh mě nemusel příliš přesvědčovat.

Je-li život energie (a tak tomu skutečně je), pak lze dělat úžasné věci, když se naučíme ”vnímat vibrace". To dělají lidé s parapsychologickými schopnostmi. To dělají léčitelé. A to můžeme dělat všichni.

Proto se učte naslouchat vibracím života.

Především se musíte naučit utišit svůj ”přijímací aparát" (to jest své tělo a mysl). Nejste-li zvyklí nedělat nic a být v naprostém klidu, můžete se přihlásit do kurzu meditace nebo si přečíst některou ze stovek knih pojednávajících o tomto námětu.

Jakmile se naučíte uklidnit svou mysl, otevřete přímé spojení k Bohu. Brzy si začnete uvědomovat vibrace všeho. Budete vnímat například vibrace jídla a začnete si vybírat dietu podle toho, do jaké míry jsou vibrace určitého jídla v souladu s vašimi vnitřními vibracemi. Podobně je tomu i s různými druhy šatů. A samozřejmě s lidmi.

Nakonec se naučíte vnímat celý gestalt. Nejdřív si začnete uvědomovat vibrace situace, ve které se nacházíte, a nakonec se naučíte vnímat vibrace situací, v nichž se nacházejí druzí lidé. A jestliže se druzí ještě nenaučili uklidnit se, můžete vnímat vibrace jejich situace lépe než oni sami.

Pak se o vás bude říkat, že máte parapsychologické schopnosti. Ale z nekonečného pole možností budete vnímat jen vibrace určité části reality, na kterou vás někdo upozornil. Nic jiného tito lidé se zvláštními schopnostmi nedělají. A totéž dělají duchovní mistři - jenže na mnohem vyšší úrovni.

To je všechno, ale je to dost. Neboť až se naučíte přijímat informace tímto způsobem, budete mít neocenitelný nástroj pro vytváření svého vlastního života.

Tento iluzorní svět však někdy produkuje příliš mnoho ”interferencí", takže je obtížné vnímat vibrace přítomného okamžiku. V takových chvílích musíme spoléhat na své tělesné schopnosti. To je ovšem obtížné, protože musíme pohybovat velice těžkou, hustou formou energie (jmenovitě svým tělem). V našem životě je možná příliš mnoho interferencí, takže si nejsme tak jistí jako Bill Tucker, když se ptal Boha, co má dělat s otcem.

Kdybychom jen věděli, co dělat !  Bože, dej nám nějaké znamení, říkáme si. Ale opravdu věříme, že to udělá ?  Chci jen říci, že obrovský oranžový motýl přistál na ruce Susan Tookeové náhodou, že ano ?  Bůh nám nikdy ”nedává znamení" na požádání !

... anebo dává ?

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

CESTY DUŠE

 

Jason Gardham měl neobyčejné zážitky už v dětství. Žil na farmě, vstával první ze všech a celý den se toulal po okolí. Jeho nejoblíbenějším místem byl nedaleký les, který hraničil s farmou. Chodil tam každý letní den po snídani.

Jasonova matka vždycky poznala, že Jason odešel dřív než všichni ostatní, protože nacházela v kuchyni otevřenou sklenici s arašídovou pomazánkou a nakřivo skrojený bochník chleba.

V lese si Jason hrál se svými přáteli. Nebyli z tohoto světa a Jason to věděl, ale mluvil o nich, jako by z tohoto světa byli. Když přicházel do lesa, cítil ve vzduchu energii a okamžitě věděl, zda potká děti hrající si v kapradí. Někdy na něho čekaly a pak s ním celý den běhaly po lese a smály se.

Byly však dny, kdy Jason děti celé dopoledne hledal, a nakonec je nenašel. Vracel se domů smutný a uplakaný.

”Co se stalo ?" ptala se matka.

”Moje krásné děti dneska nebyly v lese. Nevím, kde jsou," vzlykal Jason. Tak jim vždycky říkal. Moje krásné děti.

Jasonova matka nikdy nepochybovala o tom, co říká, a nikdy by ji ani nenapadlo, aby ho kárala za to, že si vymýšlí imaginární kamarády. Když se ho jednou ptala, jak ví, že tam jeho kamarádi jsou, Jason odpověděl prostě - ”víra". A tak jako věřil, že jeho kamarádi přijdou, matka věřila všemu, co jí vyprávěl o svých neobyčejných zážitcích.

Jason matce často vyprávěl věci, které by jinou matku mohly vyděsit. Ale jeho matka věřila, že Jason je jiný než ostatní děti, že je v něčem neobyčejný.

V prostředí tak bezpodmínečné lásky vyrostl Jason ve zdravého mladého muže. A protože mu bylo dovoleno prožívat neobyčejné věci a otevřeně o nich hovořit, prostě v tom pokračoval. Matka ho naučila, že i jí se dá věřit.

A tak se stalo, že v sedmnácti letech Jason odletěl na druhý konec vesmíru, na hranici nebes. A udělal to, aniž opustil svůj pokoj.

Musím zdůraznit, že mluvím o normálním chlapci, který sportoval, chodil rád s děvčaty a rozvíjel svůj umělecký talent. Nemluvím o někom, kdo užívá drogy. Jason si raději přečetl dobrou knihu.

Jednoho červencového večera v roce 1958 ho napadlo, že si něco přečte. Když přišel do svého pokoje pro knihu, našel tam úplně proměněnou realitu.

V pokoji byla tma. Úplná tma. Dovnitř nepronikal ani paprsek světla. Zvláštní, řekl si a šel k vypínači. Náhle však měl pocit, jako by letěl strašnou rychlostí prostorem.

Teď umřu, napadlo ho. Není tu žádný vzduch !  Letím příliš rychle.

Jason věděl, že nesmí ztrácet víru. Musí věřit. To dělal vždycky, když se dělo něco podivného. A tak požádal o pomoc Boha. Bylo to pro něho naprosto normální. Vždycky byl otevřený duchovním věcem a věděl, že žije s Bohem ve velmi úzkém osobním vztahu. Podpora, kterou mu tento vztah poskytoval, byla důležitou součástí jeho života. Jeho víra nikdy nekolísala. Věděl, že ho Bůh miluje a že mu vždycky pomůže. A tak ho požádal o pomoc.

Okamžitě se cítil v bezpečí. Měl pocit hlubokého klidu a pohody. Když mu přestalo bušit srdce, rozhlédl se kolem sebe.

Letěl vzduchem !  Všude byly hvězdy a planety a měsíce a komety.

Ztratil jsem vědomí ?  Existuje to všechno jen v mé představivosti ?

Ohromeně pozoroval tu neuvěřitelnou krásu kolem sebe. Letěl závratnou rychlostí, ale necítil ani teplo, ani zimu. Uvědomoval si jen tichý pohyb hvězd.

Kam letím ?  A proč tam letím ?  ptal se sám sebe.

Opět si vzpomněl na Boží lásku. Uvědomil si, že nesmí ztrácet víru.

Okamžitě si uvědomil, že letí pomaleji. A pak se úplně zastavil. Před ním stála jakási zeď - ohromná zlatá zeď, vyzařující nadpozemské světlo. Byla tak vysoká, že neviděl její vrchol, a tak dlouhá, že neviděl, kde končí. Byla tak krásná, že nemohl uvěřit svým očím.

Najednou se ve zdi začalo otvírat jakési široké okno. Jasona napadlo, že je to okno do věčnosti, kterým odlétají duše do nebes. Z okna vyzařoval jasný paprsek všech barev. Jason se ho chtěl dotknout, ale musel si zakrýt oči, protože ho paprsek oslnil svým jasem a krásou.

Ale já se musím dívat, říkal si Jason a cítil, jak mu srdce přetéká láskou.

Pak si odkryl oči.

A byl zpátky ve svém pokoji.

Jeho návrat byl stejně překvapující jako jeho odchod. Jason byl šokován; stál v místnosti, kterou jeho tělo nikdy neopustilo. Byl si jistý, že se vrátil z neobyčejné cesty. Z cesty duše, kde zahlédl nejvyšší realitu. Nazývejte ji Bohem nebo nebem nebo čím chcete. Jason věděl, že ji viděl a že ji poznal. Ale proč ?  Proč byl na té cestě ?

Uvědomil si, že odpověď může hledat velice dlouho.

A měl pravdu.

Ne že by se nesnažil odpověď najít. Ptal se mnoha lidí, o kterých si myslil, že by mu mohli vysvětlit, co vlastně prožil. Ti mu však říkali, že ”to muselo být něco, co mu chtěl ukázat Bůh, ale že smysl cesty pochopí, až přijde vhodný čas".

A tak jeho otázky zůstaly nezodpovězené. Jason byl smutný, protože nevěděl, co ta cesta znamenala, ale ještě víc ho trápilo, že ostatní lidé nikdy nepoznají takovou radost, jakou prožil on.

Následujících třicet let tu cestu opakoval ve svých soukromých okamžicích.

Pak v létě 1987 potkal v jednom obchodě s malířskými potřebami neznámého muže.

Byl to vysoký americký indián s dlouhými tmavými vlasy a pronikavýma černýma očima. Přes džínsovou košili měl vestu. Zastavil se asi metr před Jasonem a mlčky se na něho díval.

Jasona okamžitě naplnila myšlenka. Jestliže nám může myšlenka naplnit celé tělo - každou buňku našeho těla -, tak právě to se stalo Jasonovi. Okamžitě si uvědomil na buněčné úrovni, že mu tento muž řekne něco důležitého.

”Mohl bych s vámi mluvit ?" zeptal se indián hlubokým medovým hlasem.

Jason znervózněl. Pak si vzpomněl.

Víra.

”Ovšem," odpověděl. ”Samozřejmě."

”Neměli bychom jít raději ven ?" Jason přikývl a šel za ním.

Posadili se u stolku pouliční kavárny. Indián se zhluboka nadechl.

”Hned jsem věděl, že jste to vy."

Jason jen zamrkal, ale nic neřekl. Srdce mu bušilo nedočkavostí. Ale nebyl schopen formulovat otázku, která vřela v jeho nitru. Najednou se mu něco vybavilo. Byl to obraz té zlaté zdi. A s tím obrazem přišel i pocit. Víra. Věř tomu, co se teď děje. Věř své intuici. Prostě... věř.

Jason se uklidnil. Věděl, že to bude on, kdo promluví první.

”Než začnete mluvit, mohu vám něco říct ?  Rád bych vám řekl, co jsem zažil před mnoha lety jako chlapec. Myslím, že byste to měl vědět."

Indián se usmál. ”Prosím," řekl. ”Rád si to poslechnu."

Jason mu vyprávěl o své cestě časem a prostorem. Neměl ani tušení, proč mu to říká, ale věděl, že mu to musí říci. A dával si záležet, aby nevynechal ani jediný detail. Řekl mu všechno, co tehdy viděl a cítil. Dokonce mu řekl, že ho mrzí, že nikdy nepochopil smysl té cesty. Uprostřed svého vyprávění si všiml, že indiánovi teče po tváři slza.

Když své vyprávění skončil, velmi se mu ulevilo. Teď pochopil, proč řekl neznámému člověku svůj nejdůvěrnější příběh. Instinktivně věděl, že mu indián vysvětlí, co se stalo před třiceti lety. Určitě zná odpověď, kterou on tak dlouho hledal. Nevěděl, jak to ví, ale prostě to věděl.

Indián začal mluvit.

”Řeknu vám, co vím," řekl. Jason se k němu naklonil.

”Jmenuji se Gary Winter Owen a pocházím z kmene Maricopa. Pracuji v tom obchodě s malířskými potřebami. Před několika týdny jsem obsluhoval nějakého zákazníka a najednou jsem měl pocit, že musím odejít a být sám. Nemohl jsem to pochopit, protože jsme se docela dobře bavili, ale já se toho pocitu nemohl zbavit. Nakonec jsem se omluvil a odešel do zadní místnosti.

A tam jsem uslyšel jakýsi hlas ve své hlavě. Ten hlas mi říkal: Vezmi si pero a piš. A tak jsem to udělal. Nevěděl jsem, co mám psát, a proto jsem napsal první myšlenku, která mě napadla. Když jsem si přečetl, co jsem napsal, vůbec jsem tomu nerozuměl. Ale přesto jsem věděl, že je to důležité.

A pak mi ten hlas řekl: Setkáš se s člověkem, pro kterého to bylo napsáno. Až ho uvidíš, okamžitě ho poznáš."

Indián se podíval na Jasona.

”Řekl jsem o tom hlasu svému dědovi," pokračoval. ”Dal jsem mu tu zprávu přečíst. Děda mi řekl, že až toho člověka potkám, musím se s ním seznámit a musím se od něho učit."

Jason se nervózně zavrtěl. Gary pokračoval. ”Nemohl jsem tu zprávu zapomenout. Zdálo se, že je velmi důležitá. A velmi krásná svou záhadností.

Když jsem vás dnes potkal, opět jsem uslyšel ten hlas."

Nastalo dlouhé mlčení. Oba muži se na sebe upřeně dívali.

”Řekl mi, že ten člověk jste vy."

Jason si oddechl. ”Okamžitě jsem věděl, že pro mě máte nějakou informaci," řekl tichým hlasem. ”Něco, na co jsem čekal třicet let."

Gary přikývl a podal Jasonovi krásnou ruličku z kůry, která byla převázána stuhou. Jedna část Jasonova já nechtěla svitek rozbalit, aby neporušila jeho krásu. Druhá část věděla, co tam bude napsáno.

Třesoucíma se rukama Jason rozvázal stuhu. Když se podíval indiánovi do očí, ihned věděl, že přijímá velmi cenný dar od člověka, který se stane jeho přítelem.

Začal číst krásné písmo na kůře.

Upřímně a čestně, s láskou v duši, teď

ukázal jsem tomu muži,

tomu laskavému muži,

zlatou zeď.

Jasonovi se zastavilo srdce. Podíval se Garyho. Ten mu s úsměvem naznačil, aby četl dál.

Záře nesmírná tmu noci roztíná,

andělský dotek světla,

neboť na zemi, kterou jsme objevili,

láska pojednou vzkvetla.

Jason si vzpomněl na ten úžasný, nádherně zbarvený paprsek světla.

Stoupá do výše, aby se zablyštěl

v každém úsměvu, slzavém údolí,

a zatímco čekáme, hovoříme spolu,

abychom strach svůj zahnali.

Mluvíme o životě, zpíváme o lopotě,

sdílíme zapomenutý žal,

a přestože dáváme, odpověď nemáme,

zvídaví zůstanem dál.

Nedokážu říci ani, proč je ten muž uplakaný.

Tvá láska je mou - jen hleď !

Tak jsem tomu muži, výjimečnému muži,

ukázal zlatou zeď.

Jason položil svitek na stůl. Věděl, že už nikdy neuroní jedinou slzu smutku nad tím, co on a druzí nemohou pochopit úplně. Neboť si uvědomil, že chápe, a že by mohl pochopit každý. Život je radostný a jako vždycky je řízen Bohem. A on Boží lásku nejen vidí, ale také sdílí.

Dnes si Jason uvědomuje hluboký smysl svého života. To vědomí mu dává sílu. Jeho cílem, který si sám stanovil, je přinášet světu lásku a mír.

Jason hlásá jediné poselství. Jednoduché, ale mocné poselství.

Věřte.

Důvěřujte sami sobě. Neboť moudrost máte ve své duši.

Důvěřujte jeden druhému. Neboť jsme všichni součástí jediného celku.

Důvěřujte životu. Neboť život vám bude přinášet nová překvapení a radost a sílu.

Důvěřujte Bohu. Neboť Bůh vás miluje a bude vám pomáhat až do konce života a až vaše práce na této zemi skončí, zavolá vás domů.

Jason dnes ví, že je učitelem. A také ví, že Gary, onen cizinec z obchodu s malířskými potřebami, byl jeho prvním žákem. Ale jen prvním. Bude mnoho dalších, kteří se od něho naučí, že není co se učit. Stačí si vzpomenout na to, co jsme všichni věděli jako děti.

Jako krásné děti... tančící v lesích.

Byla Jasonova cesta skutečná ?  Je možné, aby člověk ”cestoval" do vyšších sfér ?  Je možné opustit vlastní tělo -nebo v něm zůstat - a prožívat alternativní realitu ?

V druhé knize Hovorů s Bohem se píše:

Jsi Boží bytost, schopná prožívat několik zážitků najednou - a schopná rozdělit své já na tolik různých ”já", kolik chceš.

Jsi bytost božských rozměrů a neznáš žádné omezení. Část tvého já chce poznat tvou přítomnou totožnost. To však není hranice tvého bytí, ačkoli si myslíš, že je.

Existuje něco takového jako ”okno do věčnosti", kterým se můžeme dívat a z nějž si můžeme přinášet zpátky vzpomínky ?

Ano. Určitě existuje.

Hovořím z vlastní zkušenosti.....

---------------------------------------------------------------------------------------------------

ZEMĚ STÍNŮ

 

John Star seděl u kuchyňského stolu. Hlavu měl opřenou v dlaních a díval se na vystydlou snídani na talíři před sebou.

”Zdá se, že dneska nemáš příliš velkou chuť k jídlu, Johne," řekla jeho matka. Všimla si, že posledních několik dní chodí syn po bytě jako tělo bez duše. To u něho nebylo normální.

”Mami, mám pocit, že už ničemu nerozumím," řekl John. ”Jako bych se nemohl hnout z místa. A hlavou se mi honí spousta důležitých otázek. Velmi důležitých otázek... jako například: Co je v životě opravdu důležité ?  Proč jsem tady ?  Odkud jsem přišel ?" John se podíval na matku prosebným pohledem. ”Nechápu, proč jsem tak neklidný a zároveň tak unavený. Zdá se, že nemám žádnou energii."

Matka se posadila vedle něho. ”Synu, s těmito otázkami zápasíme všichni celý život. Musíš být trpělivý. Koneckonců jsi teprve dokončil školu. Máš celé prázdniny na přemýšlení. Chvíli ti to bude trvat. A uvědom si, že většina lidí nikdy nenajde odpovědi."

John si povzdechl. Matka to se mnou myslí dobře, říkal si. Ale to mi nepomůže.

”Proč si nejdeš zaplavat ?" zeptala se matka. ”Přece víš, že ti to vždycky udělá dobře."

Proč ne, pomyslil si John. Stejně nemám co dělat. Aspoň se trochu rozhýbu.

V létě je jezero Michigan teplé. Toho dne bylo zataženo a voda byla spíš šedivá než modrá. John byl dobrý plavec. Vodu měl rád od malička a už dlouho byl členem plaveckého týmu. Na jezeře rád plaval daleko od břehu, kde byla voda studenější a čistší.

Když vlezl do vody a začal plavat rychlým a pravidelným tempem, ihned zapomněl na všechno ostatní. Vnímal jen vodu pod sebou a měl pocit, že s ní splývá.

Ale toho dne byly velké vlny. Když otočil hlavu, aby se nadechl, napil se vody. To vyrušilo jeho soustředění, a když se chtěl opět nadechnout, chytila ho další vlna. John věděl, že se může dostat do nesnází. Byl téměř kilometr od břehu a uvědomil si, že se mu bude těžko plavat. Proto se obrátil a plaval zpátky ke břehu.

Uplaval jen pár metrů a začalo mu hučet v hlavě. Náhle za sebou uslyšel hlasitý zvuk. Hladina jezera se uklidnila; byla teď hladká jako zrcadlo. John přestal plavat a podíval se vzhůru. Obloha byla jasná a svítilo slunce; voda byla úplně modrá.

Co se to děje ?  Říkal si John a pozoroval oblohu. Slunce bylo jasnější než obvykle, ale nebodalo ho do očí. John měl pocit, jako by ho někdo volal. Podíval se dolů a uviděl něco neuvěřitelného.

Dole pod ním bylo jeho tělo; plavalo přímo ke břehu. S úžasem své tělo pozoroval. Jestliže to je on a jestliže jeho vědomí je tady nahoře, kde tedy opravdu je ? A co se s ním děje ?

Zdálo se mu, že za ním svítí nějaké světlo. Bylo to velice zvláštní světlo, světlo... s citem. John se k němu obrátil. Bylo krásné !  Zalévalo ho příjemným teplem. John ho nasával jako houba. V tu chvíli měl pocit naprosté svobody. Jako by se uvolnilo veškeré napětí jeho života. Jako by se zvedla jakási poklice, která udržovala napětí uvnitř. John mohl opět dýchat.

Zdálo se, že do něho proudí energie, která mu uvolňuje orgány, jejichž existenci si nikdy neuvědomoval. Celá jeho bytost se naplnila radostí. Věděl, že takový pocit už kdysi někde měl, ale nemohl si vzpomenout kde. Měl pocit... jako by se vracel domů.

Zdálo se mu, že čas se stal pružnějším. Do té doby věřil, že minuty, hodiny a dny jsou stejně neměnné jako značky na pravítku. Teď se mu zdálo, že se měřítko času prodlužuje a zkracuje jako gumová páska.

Viděl různé události ze své minulosti. Ale viděl je jasněji a přesněji než v době, kdy se odehrávaly. A mohl je pozorovat neomezeně dlouho. Ale zdálo se mu, že se čas zastavil.

Znovu a znovu prožíval různé epizody ze svého života a opět se vracel k tomu světlu. Nebo se jeho známý svět vzdaloval ?  John měl pocit, jako by život, který dosud znal - všechny jistoty a pochybnosti, pýcha a vina, radosti a obavy - někam odcházel. Zůstávalo jen světlo a úžasný pocit pohody, kterou to světlo obsahovalo.

John měl pocit, jako by se probouzel ze sna, jako by hluboce spal a měl neobyčejně živý sen, který teď pomalu odcházel.

Když si jeho oči přivykly na tu jasnou záři, John začal rozeznávat jednotlivé tvary. Kolem něho stáli nějací lidé !  Lidé, jež znal a miloval. Nacházel se v naprosto známém prostředí.

”Jak se ti ten výlet líbí ?" zeptal se jeden z jeho přátel. Ostatní se hlasitě rozesmáli. Bylo jasné, že si dělají legraci. John intuitivně pochopil, že mají na mysli jeho pobyt na zemi, a začal se také smát.

Jak příjemné bylo smát se tak svobodně !  John cítil, že žije věčným životem, který nemá konec ani začátek.

Kosmický svět, do kterého vstoupil, byl teď stejně reálný jako svět, z nějž odešel, ale světlo bylo stále viditelné. Bylo to živé světlo. Mělo vitalitu a city. Bylo soustředěno v každé živé bytosti, stejně jako lze lupou soustředit sluneční světlo do jediného bodu. Obsahovalo mnoho barev, z nichž mnohé ještě nikdy neviděl.

Všichni jeho přátelé a každá živá bytost byli obklopeni barvami, které tvořily spletité a jedinečné geometrické vzory. Barevnými vzory pronikal zvuk - nespočet zvukových oktáv. John měl pocit, že barvy slyší. Byl to velice jemný zvuk, téměř neslyšitelný, ale dosahoval do nekonečna.

Nad tímto životodárným zvukem bylo slyšet melodii, kterou tvořil individuální zvuk každé živé bytosti. Světlo a zvuk a barvy a geometrické vzory tvořily dokonalou harmonickou totalitu.

Možná uplynuly roky. Roky, hodiny nebo minuty -nebyl v tom žádný rozdíl. Jedinou realitou bylo bytí. Bytí, které bylo neoddělitelné od přítomného okamžiku, neoddělitelné od věčného okamžiku přítomnosti, neoddělitelné od života ve všech bytostech.

Ačkoli byl tento svět stejně reálný jako svět, jejž John opustil, čas a prostor nebyly žádnou překážkou. Nebyly tu žádné názory ani přesvědčení; byla tu jen nesmírná krása a radost.

Po chvílí se však Johnovi začaly vybavovat obrazy z jeho druhého života. Stále jasněji viděl lidi, které měl rád, a věci, které chtěl poznat a dělat. Nakonec odněkud z hloubi svého nitra uslyšel mocný hlas:

Z věčnosti už dost jsi viděl,

zůstat tu nemáš, ještě ne.

Vrať se zas zpátky do Země stínu,

kde bytosti hrají si smrtelné.

Pak uslyšel jakýsi zvuk. Zvedl hlavu, aby se podíval, co jej způsobuje. Nepatrné vlnky u břehu klidného jezera pohybovaly oblázky na pláži. John ležel na břehu jezera Michigan, pár centimetrů od vody. Cítil se tak odpočatý jako nikdy předtím. Vstal a rozhlédl se kolem sebe.

Na západě viděl panoráma Chicaga a za ním neuvěřitelně krásné rudě oranžové slunce. Obloha byla modřejší a stromy zelenější. Jako by mu z očí spadl závoj. Mohl být pryč roky nebo hodiny. Jako člověk, který se po dlouhé době vrátil do místa svého mládí, John si uvědomoval, že všechno je stejné, ale zároveň jaksi jiné.

Byl to všechno jen sen ?  Nebo jsem skutečně zažil, co to znamená být opravdu probuzený, a teď opět sním ?  John znal odpověď.

Když se vracel domů, neměl pochybnosti o svém místě na světě. Poznal své místo ve vesmíru, a bylo dokonalé.

Přišel do bytu zadními dveřmi a našel matku v kuchyni.

”Ahoj, mami," řekl radostně.

”Ahoj, synku. Jak sis zaplaval ?"

”Nesmírně vesmírně !" odpověděl John s úsměvem.

Když jsem poprvé slyšel Johnův příběh, překvapilo mě, jak nápadně se podobá příběhu Jasonovu i mému. Každý, kdo navštívil ”druhou stranu" nebo ”širší sféru" nebo jak tomu chcete říkat, viděl neuvěřitelně jasné světlo a nádherné barvy.

John a já jsme viděli energii ve formě geometrických vzorů, z nichž každý byl jedinečný a originální. I John slyšel v energetických vzorech zvuk. To potvrzují i ostatní lidé. Mystikové už dávno říkají, že zvuk om je základním zvukem vesmíru, zvukem samotného života.

Když někdo vypráví o těchto zážitcích nebo když se mi vybaví mé vlastní, vždycky si vzpomenu na hlavní myšlenku Hovorů s Bohem: Všichni jsme součástí jediného celku.

Každý a všechno se skládá z těch nejjemnějších částic energie, jaké si dokážete představit. Já jsem tuto jednotu viděl. Já jsem ji vnímal. Ale nemusíte ji nutně vidět a přesto ji můžete cítit ve svém srdci a ve své duši. A je to snadné, neboť je to rozhodnutí, nikoli reakce. Jako láska. Láska je rozhodnutí, přestože si většina lidí myslí, že je to reakce.

Další, co mě zaujalo na Johnově zážitku, bylo jeho pochopení, že ”bytí je jediná realita". To je v naprostém souladu s posledními třemi myšlenkami v první knize HSB:

1. Všichni jsme součástí jediného celku.

2. Na světě je dostatek všeho pro všechny.

3. Nemusíme nic dělat.

Stačí, když jsme. Mezi ”bytím" a ”činností" je takový rozdíl jako mezi dnem a nocí. Lidé se většinou věnují činnosti. Stále někam pospíchají, dělají to či ono a stejně ničeho nedosáhnou.

Ve skutečnosti (ne ve falešné realitě, ve které lidstvo žije) je přáním každé bytosti soustředit se na své ”bytí", nikoli na svou ”činnost". Někteří lidé to dělají už dnes. Je to možné, i v každodenním životě je možné (neříkám, že snadné) prožívat své bytí, bez ohledu na negativní stav, jehož součástí dobrovolně jste. Nemusíte odejít do hor, nemusíte žít dvacet let v jeskyni nebo devět hodin denně meditovat. Ne že by to bylo špatné, ale není to nutné.

Blaženost bytí si můžete uvědomovat, aniž se stanete poustevníky. Tento pocit můžete prožívat při práci, kterou v tomto světě vykonáváte. Můžete jej prožívat díky této práci.

Tohoto přechodu k bytí můžete použít jako nástroje k nalezení správného živobytí. Stačí si uvědomit, čím chcete ”být". Musíte vědět, jaké stavy bytí chcete svou existencí vyjádřit. Jakmile učiníte toto rozhodnutí, přestanete dělat všechno, co vám v tom brání.

Tento proces sebevyjádření je popsán v malé knížce Poslové světla, kterou můžete přečíst za čtyřicet minut. Knížku jsem napsal jako odpověď na stovky dopisů od čtenářů na celém světě, kteří četli o bytí v Hovorech s Bohem a chtěli se o tomto tématu dovědět víc.

Na světě je spousta lidí, kteří si uvědomili bytí při svých cestách mimo tělo. Možná takového člověka znáte. Možná jste to zažili sami. Tyto příběhy zde uvádím proto, aby lidé, kteří něco takového prožili, přestali mít pochybnosti o svém duševním zdraví. Znovu opakuji, že tyto zážitky jsou naprosto normální.

Ne všechny chvíle Boží milosti přicházejí v tak senzačním balení. Některé přicházejí v malých krabičkách. Nemyslete si, že jste nikdy neprožili okamžik milosrdenství jen proto, že jste nikdy neměli nějaký z těchto šokujících zážitků, které jsem tu popsal.

Lidé, kteří takové zážitky mají, se příliš neliší od všech ostatních - ačkoli mohou být zvídavější !  Často se ptám sám sebe, zda právě tito lidé, kteří neúnavně kladou otázky o kosmické realitě, nejsou ti, kteří přitahují okamžiky milosrdenství, o nichž tu hovořím. Nicméně tento druh zážitků nemusí být nejefektivnější. Mnozí lidé, kteří podnikli takovou vnitřní cestu, měli po návratu ještě víc otázek než předtím. A byli ještě zmatenější !

Bůh zná mnoho způsobů, jak navodit v našem životě okamžik milosrdenství. K tomu, abyste dospěli k úžasnému poznání, není nutné prožít šokující zážitek. Výsledkem okamžiku milosrdenství může být zásadní životní změna nebo jen jednoduché poznání. Obojí může mít nesmírný vliv na to, jak prožijete zbytek svého života.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

TO JE HUDBA PRO JEHO UŠI

 

Mark Fitchpatrick se celou noc převracel na posteli a nemohl usnout. Nakonec rozsvítil stolní lampu. Na nočním stolku uviděl knihu, kterou před hodinou odložil.

Zatracená kniha, říkal si. Proč o ní musím pořád přemýšlet ?  Posadil se a podepřel si záda polštářem. Možná ji dočtu. Stejně na ni pořád myslím.

Mark dostal knihu od jednoho přítele, který si myslil, že by se mu mohla líbit. Mark žil vždycky duchovním životem, ale učení jeho církve mu připadalo nedostatečné. Ve svých padesáti letech začal hledat nový názor na Boha, který by odpovídal jeho cítění. Zdálo se mu, že tahle kniha, Hovory s Bohem, vyjadřuje jeho pocity správně. Mark měl dojem, že uspokojuje něco hlubokého v jeho duši.

Vyhovovala mu především myšlenka, že nás Bůh miluje bezpodmínečně - to znamená, že nás nesoudí a netrestá. Také souhlasil s názorem, že si vytváříme přesně takové podmínky, jaké nám umožňují poznat, čím opravdu jsme jako lidé a jako duchovní bytosti.

A přece to bylo tak... tak obtížné přijmout. Nebylo snadné zbavit se názorů, které mu byly vštěpovány od dětství.

Ale jak mohu věřit, že tohle je pravda ?  Vždyť je to v rozporu se vším, co mě celý život učili - v kostele, doma i ve škole.

Je docela dobře možné, že tohle všechno je jen bujná fantazie chytrého spisovatele nebo jen mazaný způsob, jak prodat víc knih.

V hloubi duše však věděl, že na tom vlastně nezáleží. Jde o to poznat Boha, zjistit, jaký je a jakou roli by mohl hrát v Markově životě.

Tohle všechno jsem věděl vždycky, říkal si Mark.

téhle knize není nic, s čím bych nesouhlasil. Nicméně se neodvažoval udělat ten poslední krok, který by mu dovolil zbavit se pochybností.

Mark se rozhodl, že se pokusí usnout, a zhasl světlo. Když usínal, stále si opakoval, je tohle pravda ?  Občas měl dojem, že si na otázky sám odpovídá. Nebo odpovědi dostával ?  Těžko říct.

Celou noc si uvědomoval, že s někým hovoří.

V jednu chvíli dokonce slyšel, jak mu jeho mysl říká: Chci, aby to byla pravda. Dej mi nějaké znamení, že to je pravda.

V tu chvíli dostal odpověď. Jakýsi mocný hlas na něho zavolal: Každý den vám dávám znamení. Copak mě neposloucháte ?  Dal jsem vám hudbu; dal jsem vám skály a stromy. Copak neslyšíte můj hlas ve zpěvu ptáků a v šustění trávy ?  Co víc byste chtěli ?

Mark se posadil na posteli. Oknem do místnosti pronikaly sluneční paprsky. Mark si uvědomil, že je konečně ráno. Poslední slova jeho snu mu připomněla refrén jedné staré baptistické písně. Mark si ji začal pobrukovat...

Tohle je svět mého Otce

A mým naslouchajícím uším

Zpívá celá příroda

A všude kolem zní

Hudba sfér.

Tohle je svět mého Otce

Uklidňuje mě myšlenka

Na skály a stromy, na nebe a moře,

jež stvořila jeho ruka.

Tohle je svět mého Otce,

Který září ve všem krásném;

V trávě slyším jeho kroky

A on ke mně stále hovoří.

Mark náhle pochopil. Ta píseň... obsahuje poselství, které mu bylo dáno ve snu !  Slova té písně, která teď slyšel ve své hlavě, byla táž slova, jež mu v noci někdo řekl jako odpověď na jeho modlitbu.

To je opravdu zajímavé, říkal si Mark, když se připravoval na mši. Byla neděle a Mark chodil každou neděli do kostela.

Když se oblékal, stále si tu píseň broukal. Byl překvapen, že není unavený, když tak dlouho do noci četl. Byl také velice klidný, jako by všechny jeho pochybnosti zmizely.

Podíval se na hodinky.

Musíš si pospíšit, Marku, nebo přijdeš pozdě.

Když couval z garáže, napadlo ho, že když pustí rádio, přehluší píseň ve své hlavě. Natáhl ruku a stiskl knoflík. Okamžitě uslyšel zpěv sboru: ”Tohle je svět mého otce a mým naslouchajícím uším..."

Mark šlápl na brzdu a užasle zíral na rádio. Cože ?  Nemohl věřit vlastním uším. Co to JE ?  Podíval se na rádio a všiml si, že je naladěno na jinou stanici, než obvykle poslouchá.

Kdo tuhle stanici naladil ?  A jak je možné, že právě teď hrají tuhle píseň ?  Mark byl ohromen.

Tak dobře, Bože. Já tě slyším. Dostal jsem znamení. Nemusíš mě jím mlátit po hlavě.

Do očí mu vhrkly slzy. Proste a bude vám dáno, řekl si Mark.

Byl nádherný den. V Atlantě přichází jaro brzy a je vždycky vítáno po dlouhých měsících zimy a deště. Stromy už začínaly rozkvétat a místy vyrážely ze země narcisy. Takový den nutí člověka přemýšlet o Velikonocích a o nových začátcích.

Když začala mše, všichni se postavili. Mark si jako obvykle prohlížel kostelní okno, na němž byl zobrazen Kristus jako pastýř. Jasná červeň jeho hávu kontrastovala s bílým jehnětem, které držel v náruči. Markovi se ten obraz vždycky líbil, neboť byl nejvíc podobný obrazu Krista, jejž nosil ve svém srdci. 

”Najděte si ve zpěvnících stránku padesát devět. Tou písní dnes začneme."

Sbor se dal do zpěvu.

”Tohle je svět mého otce..."

Mark se chytil lavice před sebou. Srdce mu začalo divoce bušit. Už rozumím !  málem vykřikl. Děkuji ti !  Už rozumím !

Mark si uvědomil, že ten hlas, který slyšel celý život, je hlas Boha - hlas, který mu připomíná, že Bůh je Bohem lásky... a hor a stromů a oblohy a moří.

A Bohem jeho nejkrásnějších představ.

Shoda okolností ?  V Hovorech s Bohem se říká, že nic takového neexistuje. Jestliže věříme, že se všechno děje z nějakého důvodu, pak jsme na dobré cestě pochopit to, co je podle názoru některých lidí nepochopitelný mechanizmus vesmíru.

Malé věci, velké věci, prostředně velké věci - všechno je od Boha a nic není zbytečné.

Už jste se někdy modlili - myslím opravdu modlili -a prosili Boha, aby vám pomohl porozumět ?  ”Ó Bože, jestli mě slyšíš, prosím tě, řekni mi to. Dej mi nějaké znamení." A viděli jste v tom okamžiku padající hvězdu ?

Už jste si někdy říkali ”ó mami, vím, že ti bylo souzeno, abys odešla, když jsi odešla, ale rád bych věděl, zda se ti daří dobře a zda jsi šťastná, ty ani nevíš, co bych za to dal, kdybys teď přišla a dala mi nějaké znamení" - už jste si to někdy říkali ?  A potkali jste v tom okamžiku někoho, kdo měl tutéž voňavku jako vaše matka ?  Dovolte mi, abych vám položil otázku. Myslíte si, že se tyto věci stávají náhodou ?  Až budete potřebovat pomoc, až vás bude bolet srdce, až budete mít strach, až budete potřebovat vyléčit - Bůh vám přijde na pomoc.

Přijde v té či oné podobě.

Jako anděl. Jako rádce. Jako hlas. Nebo jako vaše vyšší já.

Nebo jako váš pes, který k vám přijde, aby vám olízl ruku právě ve chvíli, kdy potřebujete útěchu.

Nebo jako ta paní, která právě odjíždí z parkoviště a nechává vám volné místo, právě ve chvíli, kdy nechcete přijít pozdě...

Nebo jako srnka, která přechází silnici právě ve chvíli, kdy potřebujete ujištění, že se nemusíte ničeho obávat, že všechno bude v pořádku...

Přijmete tento pozdrav Božínka?

-------------------------------------------------------------------

NÁHODNÉ SETKÁNÍ?

 

David Daniel je náruživý hráč pokeru, který ví, co je pravděpodobnost. Vlastní zkušenost ho naučila, jak je nepravděpodobné to, čemu se říká ”shoda okolností".

Před vstupem na University of Southern California byl David pozván na jednoroční studium na University of Tunis. Pozvání slibovalo velké dobrodružství.

Davidovi rodiče mu poradili, aby před začátkem školního roku strávil nějaký čas v Evropě. Přesto však měli své obavy. Davidovi bylo teprve devatenáct. Rozhodl se, že poletí nejdřív do Paříže, pak procestuje Francii a nakonec pojede do Tunisu.

David se na cestu těšil, ale byl trochu nervózní. Nebylo mu ani dvacet a měl jet do úplně neznámé země. Mohlo by to být zajímavé a poučné, říkal si... ale také by to mohla být katastrofa.

Když přijel ve svých záplatovaných džínách a s dlouhými vlasy na Kennedyho letiště v New Yorku, byl velice nadšený, ale neměl žádné zkušenosti. Jak to dopadne, říkal si. Můj Bože, Paříž !  A Tunis !  Co tam budu dělat ?

Neumím francouzsky. A nikoho tam neznám.

Chodil letištní halou a snažil se na to nemyslit. A protože letadlo do Paříže odlétalo až pozdě v noci, měl spoustu času.

Nakonec se rozhodl, že se zatím podívá na Manhattan. Protože nechtěl zbytečně utrácet, řekl si, že pojede stopem. Ještě nikdy nebyl v New Yorku. Bude to zajímavé odpoledne, myslil si, a zastavit nějaké auto by neměl být problém.

David se však mýlil.

Auta svištěla kolem, ale řidiči ho ignorovali. Já se snad nedostanu ani na Manhattan, říkal si David. A co budu dělat ve Francii ?

Už přemýšlel o tom, že se vrátí zpátky na letiště, když najednou zastavilo nějaké auto.

”Kam jedeš, chlapče ?" zeptal se ho příjemný muž za volantem.

”Na Manhattan," odpověděl David. ”Rád bych se tam podíval, než poletím do Paříže."

”Já nejedu až na Manhattan, ale vezmu tě kus cesty. A pak můžeš zastavit další auto."

David nadšeně nastoupil do auta. Začíná mít štěstí, usmíval se.

Ale mýlil se.

Byl překvapen, když řidič zastavil u opuštěného ostrůvku uprostřed dálničního systému a řekl mu, aby vystoupil.

”Co se děje ?" zeptal se David nervózně.

”Tady odbočuji. Vždyť jsem ti říkal, že nejedu až na Manhattan."

David poděkoval a vystoupil. Před sebou viděl několik výjezdů do různých částí města, ale neměl ani tušení, kde je a jak se dostane na Manhattan. A ve svém zmatku se zapomněl zeptat řidiče.

Zmocnilo se ho zoufalství. Tady mi nikdo nezastaví, říkal si.

A i kdyby nakonec někdo zastavil, což je velice nepravděpodobné, musel by jet na Manhattan a ne někam jinam. A vrátit se pěšky na letiště nepřicházelo v úvahu. Bylo to příliš daleko.

David si upravil batoh na zádech a rezignovaně začal stopovat.

Kolem projely stovky aut. Uplynula hodina... Pak další. David pozoroval tváře řidičů. Téměř žádný si ho ani nevšiml a ti, kteří si ho všimli, se dívali nechápavě nebo pobaveně, což bylo ještě horší. David si byl jistý, že ví, co si o něm říkají.

”Copak si ten kluk opravdu myslí, že mu tady někdo zastaví ?"

Jeho vyhlídky byly špatné, s tím musel souhlasit.

Nakonec se rozhodl, že když mu nikdo nezastaví, půjde někam na autobusovou zastávku. Pak začal mít obavy. Jestli se brzy něco nestane, nebude mít dost času dostat se na Manhattan. Bude se muset vrátit na letiště, aby mu neuletělo letadlo do Paříže.

Jeho myšlenky začaly být opravdu negativní. Teď se může stát cokoli. A když náhodou zastaví policejní auto, může to být dobré, ale také mohu mít problémy. Na dálnicích je stopování zakázáno. Policie mě může zadržet a letadlo mi uletí...

Počkat, tohle je nesmysl !  pomyslil si. Nic hrozného se nestane. Musím myslit pozitivně.

Za několik minut uviděl, jak zpomaluje nějaké auto a řidič ho se zájmem pozoruje. Auto skutečně zastavilo. Řidič Davidovi řekl, aby nastoupil.

”Děkuji vám, děkuji vám, děkuji vám," opakoval si v duchu David. Pak zvedl batoh a rozběhl se k otevřeným dveřím auta.

”Jedete na Manhattan ?" zeptal se řidiče. Bylo mu jasné, že to musí vědět, než se rozjedou. Nechtěl se znovu octnout na dalším ostrůvku uprostřed neznámých dálnic.

Řidič se na něho podíval hlubokýma hnědýma očima. ”Ano, jedu na Manhattan," odpověděl s měkkým přízvukem. Když ujeli necelý kilometr, David se ho zeptal: ”Odkud jste ?"

”Z Tunisu v severní Africe."

Cože !  Kdyby David mohl dupnout na brzdu, určitě by to udělal. ”Vy jste z Tunisu ?" zakoktal překvapeně.

”Ano, ale už dlouho jsem tam nebyl. Několik let jsem žil v Paříži a minulý měsíc jsem se přestěhoval do New Yorku. Pracuji na Manhattanu jako lékař."

”Vy jste žil v Paříži ?  Vy jste z Tunisu a žil jste v Paříži ?"

David nemohl uvěřit svým uším. ”Já jsem na cestě do Tunisu. A v Paříži se zdržím asi měsíc."

Řidič se usmál. ”Takže to vypadá, že jsem si vybral správného pasažéra. Možná vám mohu dát na cestu pár užitečných rad."

Následujících pětačtyřicet minut živě diskutovali o místech, která se na rok stanou součástí Davidova života. Řidič dal Davidovi adresy několika svých přátel a známých. Ti mu řeknou, co si má v Paříži prohlédnout, do jakých restaurací chodit a kde se ubytovat - řeknou mu všechno, co bude potřebovat.

Hned příštího dne, když přiletěl do Paříže, začal sklízet plody své cesty na Manhattan. Jedni manželé, jejichž adresu a telefonní číslo dostal od řidiče, mu poskytli ubytování ve svém bytě.

O několik týdnů později mu jeho noví tuniští známí pomohli seznámit se s tamní univerzitou a s cizí kulturou mnohem rychleji, než předpokládal. Jeho pobyt v Tunisu byl úspěšný.

A přece by byl Davidův život - jeho sebedůvěra, jeho budoucí příležitosti - úplně jiný, kdyby onen laskavý muž nezastavil zoufalému chlapci na dálnici toho letního večera v New Yorku.

David svého dobrodince už nikdy nepotkal. Napsal mu mnoho děkovných dopisů, ale nikdy nedostal odpověď. Nakonec si uvědomil, že to náhodné setkání posloužilo vyššímu účelu v jeho životě. Usnadnilo mu pobyt na zahraniční univerzitě.

David o této zkušenosti často vypráví. Někteří lidé podceňují kosmický kontext této události. Ale všichni jsou ohromeni synchronicitou toho, co se stalo onoho večera na dálnici.

”To setkání mi nejen usnadnilo cestu," říká David, ”ale také mi jednoznačně ukázalo, že v životě existují okamžiky, v nichž dochází k zázrakům, které bychom neměli nechat bez povšimnutí.

Všechno má svůj smysl. A my máme příležitost uvědomit si to - nebo ne - a plánovat směr svého života."

Před několika lety jsem se dověděl velkou moudrost. Werner Erhard, vynikající učitel, který založil školu est, řekl: ”Život se vyvíjí v procesu života."

Tato slova mě nesmírně uklidňují, neboť mi dovolují uvolnit se a dát životu šanci.

Moje vlastní formulace této moudrosti zní takto:

Bůh je na naší straně.

Tato moudrost, jíž bezvýhradně věřím, je základem knihy Přátelství s Bobem, kterou jsem napsal v roce 1999. Vychází z ní také celá moje životní filozofie.

Věřím, že Bůh nám to dokazuje každou minutu každého dne - a někdy dramatičtěji než jindy. Příběh Davida Daniela je přesvědčivým příkladem.

Věřím, že takovou zkušenost máme všichni. Věřím, že jsme všichni prožili takové okamžiky, ať už jim říkáme šťastná shoda okolností, náhoda nebo synchronicita. Já je nazývám okamžiky milosrdenství, chvíle boží milosti. Tvoří zvláštní kategorii okamžiků, které občas všichni prožíváme - ale jen málokdo si je uvědomuje.

Jakmile si je začneme uvědomovat, stane se něco pozoruhodného. Začnou se množit. Neboť čím víc si uvědomujeme, co se děje, tím víc si uvědomujeme, co se děje.

Pokusím se to vysvětlit.

Vědomá pozornost je klíčem k vědomí a vědomí je klíčem k tvorbě. Když si něco jasně uvědomujeme, uvědomujeme si to čím dál tím jasněji. Naše vědomí neustále roste, živí se samo sebou. Jakmile si něco uvědomíme, uvědomíme si, že si to uvědomujeme. Pak si uvědomíme, že si uvědomujeme, že si uvědomujeme... až nakonec dosáhneme úrovně totálního vědomí.

Když si uvědomíme, že v životě existuje něco takového jako okamžiky milosrdenství, začneme si je uvědomovat mnohem rychleji. Uvědomujeme-li si je rychleji, máme z nich větší užitek. Náhodnému pozorovateli se může dokonce zdát, že si je sami vytváříme. V jistém smyslu to děláme - pokud definujeme ”tvorbu" jako akt uvědomování si něčeho, co již existuje.

Jednoduše řečeno, nemusíme nic tvořit. Stačí využít všeho, co už stvořeno bylo. Stačí si uvědomit, že to dělat můžeme.

V tomto bodě to začíná být poněkud nejasné. Nebo se to aspoň tak jeví.

V případě manželů Johnsonových jsme řekli, že prostor pro zázrak vytvořil jejich záměr a odhodlání. Ptali jsme se, co způsobilo ten zázrak, že získali dům během jediného dne. Existoval ten zázrak už před tím, než v něj paní Johnsonová začala věřit, nebo jej způsobila sama -tím, že v něj věřila ?

Teď říkáme, že prostě ”musíme využít všeho, co už bylo stvořeno". Zdá se, že jsme našli odpověď na naši otázku, neboť z toho vyplývá, že zázrak už existoval, takže paní Johnsonová nemusela udělat nic víc než si to uvědomit. V tom jí pomohla její víra.

Avšak víra je delikátní záležitost. Pro mnoho z nás je obtížné věřit tomu, čemu ”nevěříme". Jak můžeme věřit něčemu ”neuvěřitelnému” ?  Jak ”získáme víru” ?

Podle mého názoru můžeme víru získat třemi způsoby. Pozorováním, zkušeností a vědomým rozhodnutím. Můžeme si všimnout, jak věci fungují v životě druhých (například z knih, jako je tahle), můžeme zakusit, jak fungují v našem vlastním životě (jako to zakusil David), nebo se vědomě rozhodneme, čeho chceme dosáhnout (jako to udělala paní Johnsonová).

Tento proces má tři fáze. Nejdřív slyšíte o zázracích, které se staly druhým. Pak si začnete uvědomovat, že zázraky se dějí i ve vašem životě. A nakonec si uvědomíte, že zázraky jsou naprosto běžné, a začnete je očekávat - nebo přímo vyžadovat.

Není však nutné projít všemi třemi fázemi. A nemusíte jimi projít přesně v tomto pořadí. Některou fázi můžete ”přeskočit".

To, co se stalo Davidovi Danielovi během jeho první návštěvy New Yorku, mohlo ”vypadat" jako něco nepříjemného. Ale ve skutečnosti to byl okamžik milosrdenství, který mu přinesl prospěch.

Síla toho okamžiku spočívala nejen v tom, že přinesla Davidovi okamžitý prospěch, ale především v tom, že posílila jeho víru.

David dnes ví, a věděl to od dětství, že život se vyvíjí v procesu života a že Bůh je na naší straně. Ani v nejmenším o tom nepochybuje, protože to bezprostředně zažil.

Nejkrásnější je, že toto vědomí produkuje stále víc takových událostí. David dnes chápe všechno jinak, a proto je také schopen prožívat všechno jinak. Takže konečně může přejít ke třetí fázi.

Než prožil svůj zázrak na newyorské dálnici, byl velice nešťastný, protože nevěděl, jak se dostat ze svízelné situace. Paní Johnsonová, na rozdíl od Davida, nebyla nešťastná ani před svým zázrakem, přestože se teprve měl stát.

V čem byl rozdíl ?  Rozdíl byl v tom, že paní Johnsonová měla pevný záměr. Zdá se, že vstoupila hned do třetí fáze. Nemáme dost informací o její minulosti, takže nevíme, zda prošla dvěma prvními fázemi nebo zda některou z nich přeskočila. Na tom však příliš nezáleží. Důležité je, že učinila rozhodnutí a nikdy nepochybovala o výsledku. Nikdy nepropadla negativnímu myšlení, což lidé obvykle dělají, když se dostanou do nepříznivé situace. Paní Johnsonová se nikdy nevzdala svého záměru a nenechala se ovlivnit tím, co se zdánlivě dělo. Žila v tvůrčím napětí.

V tom je tajemství života. Užíváme-li napětí správným způsobem, pak je to dobré. Teď hovořím o tom, čemu říkají psychologové ”tvůrčí napětí".

Žijeme-li v tvůrčím napětí, udržujeme rovnováhu tím, že používáme jednu protikladnou sílu proti druhé.

Jakmile napětí uvolníme, všechno se začne hroutit. Proto je důležité žít v napětí, dokud nepřekonáme to, co nám odporuje.

Přesně to dělali manželé Johnsonovi.

David měl to štěstí, že podlehl negativním myšlenkám jen na chvíli, takže nikdy nepřestal věřit, že se dostane na Manhattan a pak zpátky na letiště, aby nezmeškal letadlo.

A hle, zázrak !  Nejenže přijel někdo, kdo mu zastavil, ale byl to v dané situaci ten nejvhodnější člověk.

David dnes říká, že jeho život je ”plný takových událostí". To je nepochybně pravda. Neboť co si myslíte, to prožíváte. A jestliže věříte, že vám přítomná situace - ať sebesvízelnější - přinese nakonec prospěch, pak je jisté, že se to stane.

A nemůže to být jinak, neboť to, co prožíváte, není to, co se děje; je to něco, co si myslíte, že se děje. Jinými slovy, situace je to, co si o ní myslíte.

Co si myslíte o tom, co se děje, je to, co se děje. Vstupuje to do vašeho srdce, do vaší mysli i do vaší duše. Vytváří to vaši zkušenost.

Dva různí lidé mohou poslouchat stejnou hudbu, ale prožívají ji různým způsobem. Podobné je to se vším ostatním; s jídlem, sexem atd.

Když si uvědomíte, že každá situace je příležitostí, nikoli překážkou, nepropadáte negativním myšlenkám a vaše vnímání situace se změní.

A to je důležité.

Dobré věci se dějí, aniž si je nutně musíte uvědomovat. Chcete-li však to ”dobré" prožívat, musíte si uvědomovat, že to dobré je.

To je funkcí vědomí.

Tajemstvím života je pozorovat - prostě pozorovat - co se děje, aniž to posuzujete. Nic nehodnoťte. Myslete pozitivně. Buďte nezaujatými pozorovateli.

Právě mě někdo vysadil z auta na dálnici uprostřed New Yorku.

Tohle je to jediné, co se skutečně stalo v Danielově příběhu. Všechny ostatní myšlenky byly posouzením situace. Boha naštěstí nezajímá, zda věci posuzujeme. Bůh se vždycky postará o to, aby nám bylo prospěšné všechno, co se děje. Takže jedinou otázkou je, jak dlouho nám trvá, než si to uvědomíme.

Čím dříve si uvědomíme, že je nám prospěšné všechno, tím dříve to tak budeme prožívat.

Hovorech s Bohem se píše:

Jelikož chci, abyste si uvědomili, čím opravdu jste, tak vám dovoluji vytvářet situace, které vám v tom pomohou.

Občas se k vám přidají další hráči v univerzální hře -náhodní i staří známí, příbuzní, přátelé a vaši životní partneři.

Tyto duše k sobě přitahujete a ony zase přitahují vás. Je to vzájemně tvůrčí zážitek, který vyjadřuje přání a touhy vás obou.

Nikdo k vám nepřijde náhodou.

Shody okolností neexistují.

Nic se neděje náhodou.

Život není výsledkem náhody.

Každý k sobě přitahuje situace i lidi pro své vlastní účely...

Jakmile to pochopíme, změníme svůj život. Nebo se nám to na první pohled tak jeví. Ve skutečnosti nic nezměníme, pouze začneme chápat život tak, jak opravdu je. A nemůžeme změnit ani sami sebe. Můžeme si pouze uvědomit nebo neuvědomit, čím opravdu jsme. Jakmile si to uvědomíme, změníme způsob, jak život vnímáme.

Vím, že život se vyvíjí v procesu života. Vím, že Bůh je na mé straně. To mě udržuje v tvůrčím napětí. Hranice mezi mým pozitivním já a mým negativním já je napjatá, dokud se mé negativní já neunaví a neodejde. Teprve potom začne fungovat všechno, o čem si mé pozitivní já myslilo, že to fungovat nemůže !

Od té doby, co si to uvědomuji, prožívám svůj život beze strachu. Vím, že mi všechno v životě přináší užitek. A tato pravda mě osvobodila od nespokojenosti, hněvu a strachu.

Když občas podlehnu negativním pocitům, pak jen proto, že dočasně zapomenu, čím opravdu jsem a co je realita. Zapomenu, že život se vyvíjí v procesu života. Zapomenu, že Bůh je na mé straně.

Nejsem dostatečně pozorný. To znamená, že nežiji v tvůrčím napětí. Myslím negativně.

------------------------------------------------------------------------------------------------------

ZÁZRAKY SE OPRAVDU DĚJÍ

 

Fred Ruth seděl v křesle a čekal na smrt. Chtěl se něčeho napít. ”Nepotřebuju žádnýho doktora, aby mi řekl, že tu už dlouho nebudu," bručel. ”Každý ví, že teď přišla řada na mě."

Včera řekl kardiolog bývalé Fredově ženě a jejich dětem, aby Freda navštívily a rozloučily se s ním. Několik dětí k němu přišlo, ale nezdržely se moc dlouho. Fred se k nim poslední dobou nechoval příliš slušně. Nejméně si rozuměl s nevlastním synem. Nerozuměli si, když byl Fred ještě zdravý, a teď to bylo ještě horší.

Fred měl nemocné srdce. Trpěl srdečními potížemi od roku 1975, kdy dostal první závažný infarkt. Tehdy mu bylo osmatřicet, ale nijak ho to nepřekvapilo. Jeho matka i otec umřeli na srdeční chorobu, jeho sestra měla cukrovku a před rokem, když jí bylo čtyřiačtyřicet, zemřela na infarkt.

Za posledních šest let měl Fred dvě operace srdce. Už dlouho nepracoval, ale svou práci nijak nepostrádal.

Být manažerem továrny na počítače je velice stresové zaměstnání.

”Zeslab ten zvuk," vyštěkl Fred na Anne, která se dívala na televizi. Copak nechápe, jak je nemocný ?

Fred si uvědomoval, že se jeho osobnost změnila, ale nic s tím nemohl dělat. Byl velice nervózní. Nedůtklivý a podrážděný. A tak to prostě bylo.

”Ach bože, jak tohle věčné sezení nenávidím," bručel, zatímco se snažil změnit svou pozici v křesle, aby se mohl podívat z okna. Každý pohyb ho namáhal. V krvi měl tak málo kyslíku, že měl ztuhlé končetiny i hruď. Jen málokdy vstával z křesla, ale občas musel jít na záchod.

Jeho svět byl zredukován na tenhle oválný pokoj. Nemohl chodit ven, protože bydlel ve druhém poschodí a musel by jít po schodech; mohl pozorovat svět jen z okna. Kdykoli jela po ulici sanitka, napadlo ho, že příště třeba pojede pro něho.

Fred neměl co na práci. Přestala ho zajímat televize; programy mu připadaly příliš hloupé. Poslední dobou četl jen romány od Stephena Kinga. Anne (jmenovala se Roseanna, ale Fred jí říkal Anne) mu vyprávěla o duchovní literatuře, ale ta mu připadala nesmyslná.

Nikdy v životě se nezajímal o Boha ani o náboženství a skutečnost, že teď umíral, to nemohla změnit. Jako chlapec byl několikrát v kostele, ale nikdo z rodiny tam nechodil a tak brzy ztratil zájem. A i když do kostela občas zašel, jeho život se tím nijak nezlepšil. Zdálo se, že jeho život nezlepší nic - kromě občasné sklenice alkoholu.

”Chceš něco k jídlu, než odejdu na schůzku ?" zeptala se Anne, která si už oblékla kabát.

”Na jakou schůzku ?  Neřekla jsi mi, že půjdeš na schůzku. Já tu nechci být sám. A jíst taky nechci. Přines mi něco k pití."

”Frede, ty bys neměl pít. Nedělá ti to dobře," řekla opatrně Anne.

”A co mi to udělá ?  Myslíš, že mě to zabije ?" odsekl Fred.

V Ohiu byla zima. Ráno mrzlo a svítilo slunce, ale odpoledne se zatáhlo a nebe vypadalo hrozivě. Stromy se divoce klátily ve větru.

”Vítr je čím dál silnější; asi přijde bouřka. Takže bys nikam neměla chodit."

Anne si však už svlékla kabát.

Fred se natáhl pro televizní ovladač, ale pak si uvědomil, že ani na to nemá dost síly. Seděl v křesle a poslouchal vítr; úplně ztratil pojem o čase. Za chvíli uslyšel televizi, takže věděl, že Anne se opět dívá, ale on měl zavřené oči a cítil bolest v celém těle. Venku zahřmělo a vítr zesílil, ale Fred se ani nepohnul.

Už brzy bude po všem, pomyslil si a vzdychl; nevím, proč bych měl takhle pokračovat, s tou nesnesitelnou bolestí. Už aby to všechno skončilo.

A pak se to stalo. Fred uslyšel hromovou ránu, tak hlasitou, že se otřásl celý pokoj. Za zavřenými víčky uviděl záblesk. Když otevřel oči, spatřil přímo nad televizorem jasnou světelnou kouli velikosti baseballového míče.

Fred zamrkal. Záře ho oslnila, ale musel se dívat. Uprostřed světelné koule viděl ohnivě oranžové jádro s jasnou bílou aurou a s ocasem, jaké mívají komety. Fred nebyl s to promluvit. Nic nechápal. Jen seděl a zíral na podivnou zářivou kouli. A pak koule vybouchla. Přímo před jeho očima. Prostě... vybouchla. Fred neslyšel žádný zvuk. A nebyl to vlastně výbuch, ale zdálo se, že z koule vyletěly nepatrné částečky světla do pokoje - a do Freda.

Fred ucítil, jak mu jakási neznámá energie naplňuje hruď. Cítil teplo a celé tělo ho začalo pálit.

Konečně se mu podařilo promluvit. Podíval se na Anne, která seděla s otevřenou pusou na pohovce.

”Taky jsi to viděla, že jo ?" zeptal se, aby se přesvědčil, že se mu to jen nezdálo.

Anne přikývla. ”Jsme mrtví ?" zeptala se.

”Nevím. Ale když půjdeme na druhou stranu pokoje a uvidíme, že nesedíme ve svých křeslech, tak poznáme, že jsme živí." Freda překvapil jeho vlastní humor.

Oba pak šli na druhou stranu pokoje a tam se otočili. V jejich křeslech nikdo neseděl. Fred se zhluboka nadechl. ”Myslím, že jsme živí. Půjdu ven a zjistím, jestli to viděl ještě někdo jiný."

Než Anne mohla odpovědět, Fred už byl venku z bytu. Seběhl se schodů a vyšel do větru. Chodník byl plný spadaného listí a větví. Když si prohlížel dům, aby zjistil, zda není poškozen, uslyšel z dálky houkání sirén. Na druhé straně ulice stáli dva muži a Fred šel k nim.

”Pěkná bouřka, co ?" řekl.

”Jo," řekl jeden z mužů a ukazoval na temná okna domů asi blok od nich. ”Vypadá to, že jsou bez proudu."

Freda napadlo, že by se měl vrátit domů. Anne byla pravděpodobně vyděšená stejně jako on. Když vešel do bytu, všiml si, že není vyděšená, ale šokovaná.

”Víš, co jsi právě udělal ?  Uvědomuješ si, co jsi právě udělal ?" zeptala se ho nedůvěřivě.

Fred se zarazil. Podíval se na své křehké tělo a pak zpátky na Anne. Co se s ním stalo ?  Pomalu si začal uvědomovat, že sešel se schodů, obešel dům a vrátil se po schodech nahoru. A nebyl ani udýchaný. Ještě před chvílí nebyl schopen dojít do koupelny, aniž by cítil strašnou bolest. A teď mu bylo dobře. Cítil se výborně !  Co se s ním stalo ?

”Udělám to ještě jednou," řekl nedůvěřivě. Pak šel na ulici a dvakrát obešel dům. ”Cítím se skvěle," řekl Anne, když se vrátil. ”Bolest zmizela."

Od té doby Freda už nic nebolí. Řekl to svému kardiologovi, ale ten o tom nechtěl mluvit. Fred tedy zavolal svému lékaři, který mu předepisoval léky proti bolesti.

”Frede, takové věci jsem slyšel už mnohokrát," řekl lékař. ”A naučil jsem se nebýt příliš překvapen. Tak si užívej života a jestli tě něco začne bolet, tak zase přijď. Zatím mou pomoc nepotřebuješ."

Fred si opět užívá života. Něco se změnilo; nejen v jeho těle, ale také v jeho pohledu na život. Fred má dnes menší potřebu ovládat své okolí. Dokonce přestal pít a jeho děti a přátelé ho opět začali navštěvovat.

Zázračné uzdravení ho sblížilo s Anne. Často s ní hovoří o duchovních věcech a dokonce začal číst duchovní literaturu, jejíž filozofii otevřeně přijímá.

Aby dali něco své komunitě, Fred a Anne začali vydávat duchovně zaměřený bulletin, ve kterém diskutují o námětech těla, mysli a ducha. Fred se už neptá, proč se tak dramaticky uzdravil. Je mu jasné, že se to stalo proto, že má lidem co nabídnout, a aby to mohl dělat, musel se tělesně i duchovně uzdravit.

Anne věří, že to byl pro ně oba zázrak.

Naše okamžiky milosrdenství nejsou vždycky tak milosrdné. Občas nám Bůh uštědří pořádnou ránu. A někdy taková rána přijde v podobě zážitku, jejž lze vysvětlit... jako něco nevysvětlitelného. Když se to stane, začneme se ptát, co se děje ?

Přátelství s Bohem je neobyčejné prohlášení.

”Dávám vám jen zázraky."

To znamená, že zázraky můžeme očekávat každý den. Abychom si jich však všimli, musíme si uvědomovat, že se dějí. Jinak je nepostřehneme.

Anebo je postřehneme. Protože je nelze nepostřehnout. Někdy je nemožné zázraky ignorovat. A to zjistili Fred a Anne.

Ještě než začneme tento úžasný zázrak zkoumat, rád bych vám řekl, proč jsou léčivé zázraky nutné.

Většina lidí se zanedbává. Nejen Fred, ale většina z nás.

V první knize Hovorů s Bohem se píše:

Všechny nemoci si způsobujeme sami. To si dnes uvědomují dokonce i konvenční lékaři.

Většina lidí to dělá nevědomě, takže když onemocní, nevědí, co se jim stalo. Mají dojem, že je něco postihlo, a nechápou, že si to způsobili sami.

Tak je tomu proto, že většina lidí žije nevědomě.

.......................

Vaše tělo vám ukáže pravdu. Prostě je pozorujte. Všímejte si všeho, co vám říká.

Budeme-li naslouchat svému tělu a budeme-li o ně pečovat, pak nám bude sloužit lépe. Zázrak, jejž každý den očekáváme, bude zázrak, který sami způsobíme.

A teď si promluvíme o zázracích.

Říká se, že pokud jde o zázraky, neexistují žádné stupně obtížnosti. Neboť pro Boha není obtížné nic. Všechno je nejen možné, ale i snadné.

Ačkoli se zázraky neliší stupněm obtížnosti, existují rozdíly v jejich velikosti a druhu. Jsou velké zázraky a malé zázraky. Jsou rychlé zázraky a pomalé zázraky. Jsou vysvětlitelné zázraky a nevysvětlitelné zázraky.

Ne všechny zázraky se jeví jako léčivé. Fred Ruth se uzdravil, ale lidé by se neměli ptát, proč některému z jejich blízkých nepomohl zázrak. Dokonce i smrt může být zázrak, přestože si nepřejeme, aby zázrak tak vypadal.

Já definuji zázrak jako něco, ”co se stane správným způsobem ve správný čas". Smrt pana Colsona, o které se píše v první kapitole této knihy, je dobrým příkladem. Stejně dobrým, ačkoli méně dramatickým příkladem je příběh muže, který zastavil Davidu Danielovi na newyorské dálnici.

Kdykoli se modlím, aby se stal nějaký zázrak, vždycky dovolím Bohu, aby rozhodl, jak zázrak bude vypadat. Říkám Bohu: ”Tohle bych si přál, Bože, ale jen tehdy, pokud to bude pro dobro všech zúčastněných. Prosím tě, Bože, udělej to, co je pro všechny nejlepší. Věřím, že to uděláš."

 

Už jsem řekl, že čím lépe si uvědomíme, že zázraky se dějí každý den, tím více zázraků budeme prožívat. Nicméně mnoho zázraků vůbec nevnímáme, protože je nepovažujeme za dost ”zázračné".

Načasování zázraku je často mnohem zázračnější než to, co se stalo. Některé události lze vysvětlit snáze než důvod, proč k nim došlo. A proto takové události nazýváme spíš synchronicitou než zázrakem.

Jindy je zázračný způsob, jak se něco stalo, nikoli sama událost nebo její načasování. Velice nepravděpodobný výsledek může být někdy způsoben řadou vysvětlitelných událostí, které se spojily neobvyklým způsobem. Pak tomu neříkáme zázrak, ale šťastná náhoda.

Někdy je určitá událost snadno vysvětlitelná a její načasování ani způsob nejsou neobvyklé. A přesto nás může ohromit fakt, že se vůbec stala a že se stala právě nám. I tomu říkáme spíš štěstí než zázrak.

Mnozí lidé nazývají Boží zázraky všemi možnými jmény jen proto, že buď nevěří v Boha, nebo nevěří v zázraky - anebo nevěří, že se zázrak může stát právě jim. A jestliže něčemu nevěříte, pak to nevidíte. Neboť vidíme jen to, čemu věříme.

Z toho důvodu někdy nevidíte, čím opravdu jste. Dokonce ani své vlastní já nepovažujete za zázrak. A přece je každý člověk zázrak. Zázrak, který se vyvíjí. Neboť jste se svým životem ještě neskončili a ani Bůh neskončil s vámi.

Tohle pochopil Fred Ruth v době, kdy si myslil, že brzy zemře. Bůh měl však jiný plán a proto vyzkoušel všechno, aby Freda probudil. Dokonce dal jeho manželce duchovní knihy a přiměl ji, aby s Fredem hovořila o duchovních věcech. Fred však neposlouchal. A tak si Bůh řekl: ”Tak dobře... jak mohu zaujmout jeho pozornost..."

Mnohé z nás probudil vesmír podobným způsobem. Ale jak už jsem řekl, těmto zážitkům dáváme obvykle jiná jména:

Dočasné poblouznění.

Paranormální zážitek.

Výplod představivosti.

Nicméně jsou to zázraky.

Dějí se tyto věci opravdu ?  Vidí lidé světelné koule, cítí proudění energie, slyší hlasy, které jim sdělují hluboké pravdy ?  Skutečně se spontánně uzdravují, cítí jednotu s vesmírem, mluví s Bohem ?

Ano.

Přejeme Vám šťastný návrat Domů, přátelé...

nekonečný Vesmír

Přátelé, nabízíme Vám nejen životně důležité informace, ale také Vám rádi ukážeme cestu, po které se dostanete Domů. Pokud se chcete blíže seznámit s tím, jak souvisí informace, s nimiž se na tomto webu setkáváte, s duchovní podstatou Pravého života, jaký je jejich duchovní dopad na životy nás všech a jaká řešení pozemských problémů nabízí Přátelé z Vesmíru, přijměte naše pozvání k návštěvě formou individuálních setkání nebo přednášek, které uskutečňujeme.